Pivo v Akci a René Costache

Dovol mi, ó Pane, jít na čepované. Pivo je národní poklad a v knize Šnyt o něm básní 401 autorů
Jdu ke Dvořákům na jedno / opravdu dám si jen to jedno / pohlédnu krátce na své dno… / a po sedmém až v nedohledno. Takto o pití piva zvažuje básník J. H. Krchovský. Jeden zlidovělý citát z Jaroslava Haška totiž říká: „Člověk míní, hospoda mění.“ Skupina nadšenců kolem Českého svazu pivovarů a sladoven se teď ale snaží tradiční českou pivní kulturu dostat i na seznam světového dědictví UNESCO. „Zdaleka totiž nejde jen o konzumaci, ale například většina slavných českých básníků měla potřebu o pivu i psát. A možná by tak k zápisu na seznam UNESCO mohla přispět nová antologie Šnyt,“ říká pro CNN Prima NEWS vydavatel knihy Pavel Řehořík, spolumajitel nakladatelství Větrný mlýny.
Antologie Šnyt shromáždila stovky básní, v nichž má pivo určitou úlohu, byť někdy zásadní a jindy marginální. O chmelovém nápoji psali Jan Neruda i Jaroslav Vrchlický, Vladimír Holan či Ivan Martin Jirous nebo také současní autoři Ivan Wernisch a Petr Hruška. „S pivem se přitom v knize vyrovnává i nejmladší básnická generace, autoři narození po roce 1990, respektive po roce 2000,“ podotýká nakladatel.
O pivu psal básně i jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. A chmelový nápoj byl dokonce spojen s jeho prvním erotickým prožitkem. S polibkem. Bylo mu teprve čtrnáct let, když podobně stará dívka nesla pražskými ulicemi džbánek plný piva pro tatínka. A tajně ochutnávala pěnu.
Seifert napsal: „Zůstala stát. Džbán skleněný / postavila si na kraj schodů. / A palec měla od pěny. / Blesklo mi hlavou: A co teď? / A hned tu byla odpověď: / dívka mě chvatně políbila.“
Pivo před popravou
Antologie Šnyt (pivo v poezii a poezie v pivu) má 1012 stran a obsahuje 573 básní od 401 autorů. Básnické texty jsou seřazeny do 31 kapitol, namátkou například do oddílů s těmito barvitými názvy: Pivo, neuváděj nás v pokušení. Politické řeči se zapovídají. Hospodský čas. Démoni a andělé za pípou. Pivo dětem či Propijeme rozum. Na výběru textů se podílel také externí spolupracovník CNN Prima NEWS, publicista a básník Ivan Motýl.
„Pivo nás v českých zemích provází od narození až do smrti,“ přemítá vydavatel antologie Pavel Řehořík. Stovky básní ve sborníku Šnyt doplňuje také 148 zpráv z dobového tisku, které o českém národním pivu vypovídají i v hodně temných kontextech.
Zajímavé je třeba novinové svědectví o tom, že pivo dříve patřilo též do kriminálu. Dokonce do cely, v níž odsouzený čekal na vykonání popravy. Když totiž 15. února 1922 jistý Ludvík Novák zákeřně zastřelil dva řezníky, soud posléze vynesl trest smrti. A v předvečer exekuce, která byla nařízena na 9. leden 1923, si Novák mohl poručit jídlo a pití podle vlastního přání. „K večeři si objednal uzenky a sklenici černého piva,“ vylíčil jeho poslední menu Československý deník z 10. ledna 1923. Byla to první poprava v nově vzniklé republice, tedy od 28. října 1918.
Pivo schválené bohem
„Dovol mi, ó Pane, / jít na čepované,“ veršuje v antologii 57letý Milan Krupa. V pouhých sedmi slovech básník popisuje nebeský i pekelný rozměr národní záliby v pití piva. Celý ten rozpor, zda pivaři radostnou návštěvou hospody zároveň neškodí rodině, společnosti či bohu. Na hospodské pábení autor pohlíží jako na kulturní i duchovní tradici, ale zároveň nezapírá, že může jít také o závislost na alkoholu. Krupa už před 13 lety vydal v Praze sbírku s pivním názvem To pivo je mým topivem. „Jenže pivo už mi tolikrát také pěkně zatopilo,“ říká bezelstně pro CNN Prima NEWS.
Ne každý Čech musí pivo milovat. První československý prezident T. G. Masaryk hovory nad půllitry doslova nesnášel a popisoval je jako naprostou ztrátu času, konkrétně jako „vysedávání dlouhých hodin při pivě, a to nemožné, nemůže se říci mluvení, nýbrž pivařské žvanění“. Někteří básníci pak s Masarykem souhlasili, třeba Josef Svatopluk Machar v básni Sláva: „A z nedostihlých výšin hledí / vše na tě, co zvem národem: / ten měšťan, který večer sedí / při pravidelném pivě svém.“
Pivo ve válce s vínem
Podobně jako Machar to viděl i dnes čítankový autor Jan Neruda, který ovšem v pražských hostincích pivo popíjel prakticky každý den. Například v hostinci U Ježíška, kterou později nahradila stanice metra Národní třída. V básních se přitom Neruda sladovému alkoholu posmíval a propagoval údajně vznešenější víno: „Pro pivo v českém pokroku / jde vše až hrůza líno, / a chcem-li pomoct lidstvu dál, V nuž víno — víno — víno!“
„Že k poezii patří hlavně víno, to je velké klišé,“ říká Petr Minařík, druhý z majitelů nakladatelství Větrné mlýny. Básník František Hrubín, podle jehož námětů a scénářů vnikly kultovní české filmy jako Vynález zkázy, Panna a netvor, Romance pro křídlovku nebo Oldřich a Božena se přitom v básni Víno či pivo postavil diplomaticky za oba nápoje: „Co společné je nám, víme, / já to složím do rytmu: / do lahví, jež vyprázdníme, / úsvit stejnou stočí tmu!“
Pivo napříč generacemi
Antologie Šnyt dokazuje, že žijící čeští básníci píšou o pivu napříč generacemi. Když byla antologie Šnyt minulý týden uváděna v typických pivnicích v Praze (U Rotundy), Brně (U Poutníka) a Ostravě (Forman), četl ze svých veršů i Jaroslav Kovanda narozený v roce 1941. V textu vzpomínal na piva kdysi vypitá v německých Drážďanech: „Včera jsem seděl v restauraci / na Pragerstrasse a pozoroval jak důchodce / pod vodotryskem síťkou lovil láhve a když je vracel / vždycky kramflek o kramflek A dnes jsem byl s jedním rybářem / v Rauberhütte na pivo.“
Kovandu na improvizovaném hospodském pódiu záhy vystřídala o 49 let mladší básnířka a studentka pražské FAVU Barbora Sebera. V rodném listě má letopočet 2000: „Teplý Staropramen / Uklízím / Uklízím / Uklízím / sliznice / orgány / hlava rozbitá o sprchový kout / boule natekla jako koule / sperma myšlenek / ejakuláty špatný nálady.“
Pivo v běhu staletí
Nejstarší „přispěvatel“ Šnytu se narodil v roce 1792. „Žena se mne denně ptá, / jak prý mohu pivo píti, / že se jí ta brynda zdá / samou škodu v sobě míti,“ napsal národní buditel a dramatik Václav Kliment Klicpera.
A zlatavý mok miloval i Karel Jaromír Erben, autor Kytice. Ve Šnytu znova vyšla jeho báseň, v níž básník vítal štamgasta, který se do výčepu vrátil po dlouhé nemoci: „Co jsme se navzpomínali, / co se po Tobě naptali! / žádné se vtipy nedařily, / ani to pivo, co jsme pili, / chutnat nechtělo.“
Pivu se ale nevyhne ani generace narozená po roce 1989, takto se se zlatavým nápojem potýká na koncertních šňůrách Nikola Mucha: „Sedím, piju / pivo, čekám / Zvučím, piju pivo, čekám / Piju pivo, hrajem, brkám / hlasitě do mikrofonu / a ještě hlasitěji se tomu / již několik let sama směju. / Zpívám, piju pivo, hraju, brkám / Pak piju pivo s fanoušky, / další piva, / hermelín o půlnoci.“
Pivo a hospodské rvačky
Vydavatel Šnytu preferoval básně napsané po roce 1900. „A také jsem se snažili vyhýbat textům, které už byly zařazeny do jiných básnických antologií. Teď mě ale trochu mrzí, že jsme z tohoto důvodu neoprášili slavnou báseň o jedné hospodské mele ze 14. století. Bohužel, vyšla už mnohokrát, například v antologii Tisíc let české poezie,“ zamýšlí se spolunakladatel Petr Minařík.
„Hrozný hřmet jde o podlahu / i sen i on búchá hlavú,“ napsal anonymní autor skladby Podkoní a žák na konci 14. století. Proč se cháska v hospodě porvala, to vysvětlil dalšími verši: „Toť jest krčemná příhoda, / neb sě pivo pie, a ne voda.“
O rvačkách u piva se veršuje dodnes. „Jako Ladova hospodská rvačka / všechno / jako dřív / punker upadl do neozvučených bicích / auto policie pod oknem atd. atd. splněný sen… / pět piv / a komunikativní ztráta komunikace,“ popisuje hospodskou strkanici v antologii Šnyt současný básník Marek Toman.
Rvačky v putykách líčí i dobové zprávy otištěné ve výboru. Někdy to bylo jen rázovité pošťuchování, jindy se jednalo o život: „Když hostinská už nechce nalejt. V hostinci Anežky Pistaurové v Praze II, Nekázanka 883, povstala včera v noci hádka, ježto hostinská nechtěla již prodati pivo Karlu Šimůnkovi, řezníku z Vršovic, Brožíkova ul. č. 3, odvolávajíc se na policejní hodinu. Šimůnek za rvačky vrhl se na Františka Raise a zranil jej na čele.“ Zdrojem zprávy byl deník Večer (Lidový deník) z 11. října 1910.
Pivo zbožštěné i zatracované
Antologie Šnyt je prvním pokusem v dějinách české literární historie sebrat dohromady výhradně básně spojené s pivem. Starší texty z 19. století pak v knize reprezentuje například Antonín Vojtěch Valenta Mělnický, jenž v roce 1875 vydal ve Vilímkově nakladatelství v Praze svazek s výmluvně pivním názvem: Kniha veršů o pivě čili Piviáda. Mělnický sepsal 136 básní, v nichž národní nápoj přímo zbožšťuje. A Češi, kteří pivo nepijí, byli v jeho očích chudáci, kteří si nedokázali užít pozemského života: „Muž, který by jak živ pivo nepil, / Podivín jest, bílá vrána; / Rozum se mu v mozku bídně slepil, / Zamkla se mu chuti brána.“
Jiní básníci v knize pivo zatracují, například ostravský autor Marek Pražák. Podobně jako Jaromír Nohavica i tento poeta národní mok již před drahnými lety odvrhl. „Ta Hořká voda ty rozpuštěné pomyje / to národní neštěstí / ty prochcané postele / těch matek, co drží nad mísou dětem krk / těch ožralých fanoušků fotbalu / těch rozmlácených hub / a odpadkových košů / těch dopravních značek skloněných k asfaltu,“ vyhraňuje se Pražák proti české pivní (ne)kultuře.
Pivo a ženy
O pivu píšou ve Šnytu i české básnířky, konečně Barbora Sabera již byla v tomto textu citována. Ženy se ale většinou zdráhají národní mok velebit, často je spíše trápí, proč musí se svým protějškem trávit tolik času v hospodách. A takový posmutnělý pocit rezonuje i v básni 31leté Kateřiny Koutníkové: „Sem tam vidím / že se usmíváš / Přemýšlím proč tak málo / proč ne se mnou / proč potřebuješ pivo / nebo všechny ostatní lidi / proč ne mě.“
Adorace piva je u básnířek výjimečná. Spíše rozjímají, proč samy tento nápoj vůbec pokoušejí a okoušejí. „Je ráno a nevím proč piju zas pivo / když tu maj kafe a levnější / asi že ve spánku obcuju s hřívou,“ přemítá Alžběta Stančáková, o rok mladší poetka než Koutníková.
Pivo a politika
Básnické antologie Šnyt se věnuje i zamilovaným textům českých veršotepců, kteří se zakoukali do servírek, číšnic, hostinských a paní výčepních. V kapitole Jednou tý servíře řeknu svý čtenář takových textů najde přes 30. A například v pivnici U Tesaře se zakoukal básník českého undergroundu Ivan Martin Jirous čili Magor: „Barmanka či výčepní Jana / byla skvělá / za pípou se skvěla / jedna z těch / po níž jak po životodárném pni / příživní štamgasti vinou se břečťanu podobni.“
V české hospodě se dělá i politika, i když za protektorátu byly některé lokály raději označeny cedulkou: Politické řeči se zapovídají. Je to i název kapitoly, v níž se řeší také žhavá politická současnost, třeba v básni Terezy Strnadové: „Otvírají se zahrádky / kde pivo s příchutí grepu / chutná nejlíp / Alergici trpělivě čekají / na pylový atak / Kdo ještě nezačal hubnout / má nejvyšší čas! / Radujme se / Do Česka přišlo jaro / zatímco na Ukrajinu Rusové / Na Ukrajině taky mají pyl / A jaro / S příchutí Putina / kráčejícího ve šlépějích / Josifa Vissarionoviče Stalina.“
Pivo a šnyt
„Míru šnytu dělá výčepní, žádná norma ji přesně neurčuje. Podobná je i kniha Šnyt, do které bylo zařazeno přes 400 českých básnířek i básníků, ale mohlo by jich být třeba o 200 více. Nějaký verš o pivu nebo hospodě totiž napsal snad každý tuzemský básník,“ dumá nad antologií vydavatel Pavel Řehořík.
Spisovatel Karel Čapek v roce 1936 uvažoval o šnytu obdobně. Nešlo mu ovšem o poezii, ale pokoušel se tehdy zakázanou pivní míru legalizovat. „Malé pivo si dávají nepijáci; piják piva, když se nechce napít, nýbrž toliko se zavlažit, nedá si třetinku, za niž by se jaksi před celým světem styděl, nýbrž šnyt. Šnyt je půllitr, ale nenapěchovaný, s pěnou do půl sklenice; záleží na dobré vůli hospodského, kolik té pěny do půllitru nadělá,“ hájil Čapek šnyt v Lidových novinách.
Dnes je šnyt v hospodách legální a skupina nadšenců kolem Českého svazu pivovarů a sladoven se dokonce snaží tuzemskou pivní kulturu dostat i na seznam světového dědictví UNESCO. „V našem pojetí je pivní kultura neutrálním označením souboru různých entit, které dohromady tvoří specifické vztahy a znaky, a kromě hmotné podstaty zahrnují také mnoho autentických a stále živých zvyklostí a tradic, které můžeme zařadit do kategorie nemateriální lidové kultury,“ uvádí se v přihlášce, kterou má posoudit UNESCO. Antologie Šnyt teď navíc dokazuje, jak obrovský význam mělo a stále má pivo také v české poezii. Tedy v tisícileté historii domácí literatury.
ZDROJ: cnn.iprima.cz, Téma: Kultura, Ivan Motýl, 22. prosince 2024, 20:53
https://cnn.iprima.cz/dovol-mi-o-pane-jit-na-cepovane-pivo-je-narodni-poklad-a-v-knize-snyt-o-nem-basni-573-autoru-456379

Básník Milan Krupa používá pivo jako topivo. Nejenom na Silvestra
Básník Milan Krupa je jedním z nejúspěšnějších ostravských básníků, ale zároveň má pověst celoživotního outsidera. Jeho profil vysílala Česká televize a loni vydal knihu v prestižním pražském nakladatelství Kalich, přesto se léta živil roznášením novin. Ostravan.cz zašel s Milanem Krupou na pár předsilvestrovských půllitrů piva.
Je před Silvestrem a sedíme spolu u ostravské dvanáctky, která dokáže z člověka v pár hodinách udělat zvířátko. Může nás rozradostnit, ovšem i přivést do depresí nebo způsobit řadu katastrof. Alkohol k umění patří, ovšem ty jeho následky často reflektuješ i ve svých říkánkách, třeba v této: „Bumbal, bumbal, bumbal, bum……… bal / Potom spáchal harakiri a vytopil kumbál!“ Vytopil jsi v podnapilosti sousedy?
Nevytopil. Říkanku jsem napsal už v osmdesátých letech a podnes mám pocit, že není úplně původní, že jsem ji někde slyšel nebo četl. Je mi prostě povědomá. Nemyslel jsem na žádného konkrétního opilce, představoval jsem si, že člověk, který vypije hodně piva, je plný obrovského množství vody, je napitý jako balon a tenhle balon prostě spáchá harakiri.
Jak to vůbec máš s alkoholem? Mottem tvé poslední sbírky vydané loni pražským nakladatelstvím Kalich je říkanka: „To pivo! / Zase jsem se opil tím pivem / To pivo / je mým topivem.“
To je říkanka stará dvanáct let a až později mě někdo upozornil, že existuje obdobný slogan na tričkách: „Pivo je moje palivo.“ Já jsem ho ale neznal, opravdu. No a s alkoholem to mám tak, že prostě piju pivo. Už strašně let, od roku 1988 nebo tak nějak.
Napsal jsi také říkanku: „Dutý jako bambus / jsem díky pivu Argus.“ Argus je docela levná pivní značka v řetězci Lidl, mě ale spíše zajímá, zda máš pocit, že by alkohol nějak škodil mozku?
Argus je moje oblíbená značka, dobrá a levná. Žiju jen z invalidního důchodu, takže ta cena je pro mne úplné požehnání. Dvanáctka, nebo ještě silnější Argus Strong za 11 korun, to je boží dar. No a myslím si, že pivo mi neškodí. Kdysi se říkalo, že z alkoholu umírají mozkové buňky, ale to už není pravda. Alespoň mi to říkala moje doktorka, že prý mozkové buňky rostou pořád nové.
No já ti nevím, piju také dost piva a mám pocit, že už jsem přišel o miliony buněk. Alkohol na zdraví nepřidává a na lidi moc pozitivně nepůsobí, s tím souhlasíš?  
Tak to asi jo, rozhodně…
Jenže spisovatelé někdy dost chlastají. Prostě musí, jak lapidárně konstatuješ: „Než napsal svoje / eseje a stati / kolik toho musel vychlastati.“ Měl jsi na mysli nějakého konkrétního autora?
Tahle báseň je citována v doslovu k soubornému dílu Jana Balabána, které vydalo nakladatelství Host. Nevznikala ovšem tak, že jsem při psaní myslel na Honzu. Je ale pravda, že mnohokrát, když jsem pak někde s Honzou pil, tak mě napadalo, že by to mohla být říkanka právě o něm. Mohla by ale být klidně i o mně, až na to, že já eseje a stati netvořím a píšu jen říkanky.
Někdy jsou to dost existenciální říkanky: „Bilance pitomce  / nikdy nic nedotáhl do konce.“ Tahle je ale ve skutečnosti trochu nepravdivá. Vydal jsi dvě knihy, televize o tobě natočila dokument, tvoje báseň byla nyní vybrána mezi nejlepší české básně roku 2013 a příští rok by měly knižně vyjít tvé prózy. Skutečně nic nedotáhneš do konce?
Báseň vznikla v roce 1992 a tehdy jsem takový pocit opravdu měl. Už to ale úplně neplatí, něco jsem opravdu dotáhl do konce.
„Nemá nic nového, co by nabíd / takového zabít!“ To už také neplatí? 
To je další stará autobiografická básnička. Svého času jsem měl opravdu pocit, že už nemám co nového nabídnout, že už nic nenapíšu, že můj život nemá moc smysl. Je to paradox, ale v současné době vlastně skoro vůbec nepíšu, takže teď opravdu platí, že nenabízím vůbec nic nového, nějak jsem se s tím ale smířil a nemám pocit, že mě za to musí někdo zabít.
Nevěřím, že už netvoříš žádné básně. Schválně, kdy jsi naposledy něco napsal a můžeš tu báseň zarecitovat čtenářům deníku Ostravan.cz?
No dobře, tohle je věc stará něco přes měsíc: „Ze své pýchy jsem se svlík / a shledal jsem, že jsem trpaslík.“
Opět upřímná sebereflexe, vlastně na stejné téma jako předchozí báseň. Trápíš se tím, že jsi málo slavný? Není to totiž pravda, třeba v Mladé frontě DNES tě do nebes vychválil kritik Josef Chuchma, podobný názor má i další význačná kritička Daniela Iwashita. Nejsi žádný literární trpaslík.
No dobře. Ten trpaslík je tam hlavně proto, že se rýmuje se slovem svlík. Máš ale pravdu, že je to o stejných pocitech jako v té říkance o tom, že nemám, co bych nabídnul.
Klid, mnozí lidé jsou na tom mnohem hůře. Včera po mně ve Stodolní ulici chtěl peníze jeden bezdomovec, celý domlácený a s krvavým zraněním v obličeji. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na tvoji báseň: „Lidské atributy / hadry a buty.“ Jak vznikala? Také jsi potkal bezdomovce?
To určitě ne. Je to starý kousek z roku 1988 a už si vůbec nepamatuji, jak vznikl. V té době vlastně u nás ještě ani žádní bezdomovci neexistovali, takže bezdomovec mě inspirovat nemohl.
„Standardní směs  / standardně sněz.“  Jak jsi přišel na tenhle geniálně úsporný postřeh, řekl bych až bytostnou výpověď o tíze lidského žití?
Standardní směs je název levné kávy. A tohle je povzdech dospělého člověka, který už je uvržen do každodenních stereotypů, už si jen tak automaticky vaří kávu, prostě permanentní nuda.
Zkusme něco veselejšího. „Pročpak jsem ukousl krápník? / Aby mi nechyběl vápník!“ Reakce na doporučení lékařky, která ti zjistila nedostatek vápníku?
Ne. Říkanka vznikla, když jsem pracoval na vrátnici podniku Stavomont pod haldou v Ostravě-Přívoze. Na vrátnici jsem ale určitě krápníky nekousal, tahle báseň prostě vznikla podobně jako spousta mých jiných. Napadla mě, aniž bych věděl proč.
Následující báseň miloval spisovatel Jan Balabán a velmi ji ctí i básník Petr Hruška: „Viděl jsi někdy vlak? / Viděl jsi někdy zblízka vlak?/ Viděl jsi velké slupky laku / sypat se za jízdy z vlaku?“ Jak vznikala?
Ve vlaku do Opavy, když jsem jel za kámoškou. Tehdy jsem ve vlaku popsal celý notýsek a tohle byla reakce na oprýskané vagony, které jsem viděl z okna.
A do toho všeho samá reklama, na což reaguješ například říkankou: „Voběsil se? Nevoběsil / za koule se nepověsil / nestřílel se do šišky / je to klient od Lišky!“
Liška, pojišťovna nebo co to bylo, vtíravá reklama. Ale obecně proti reklamám nejsem, nemám sice doma televizi, nedávno jsem však někde televizní reklamy viděl a musím říct, že se mi docela líbily. Ale kdybych na ně měl koukat pořád, tak by mě určitě nebavily.
Ty jsi také velký bajkař, ostravský Ezop. Fascinuje mě třeba tahle existencionální bajka: „Éter těká a brouk čeká.“ Proč jsi ji napsal?
Lidský život je čekáním na smrt. Psal jsem to někdy ve dvaceti, kdy je smrt ještě relativně velmi daleko, tehdy se mi o smrti básnilo docela lehce.
Teď v šestačtyřiceti už bys takovou báseň nenapsal?
Už bych to takto napsat nechtěl.
„Milan byl lidový vypravěč / co nikdy nevěděl, o čem je řeč / Milan byl šibal / umřel a ještě se hýbal.“ Tvoje další báseň o smrti, proč jsi ji napsal?
I když to tak vypadá, tak není o smrti. Je to o pocitu člověka, který je out – mimo společnost, prostě mrtvola zaživa, ale nakonec dokáže ty pocity překonat. Autobiografická věc, měl jsem prostě období, kdy jsem se cítil úplně out.
Možná s těmi pocity souvisí i další tvoje bajka: „Kráva / nezná svá práva / a proto nikdy v kravíně / neposedí při víně.“ Co tím chtěl básník říci?
Je to bajka a ta kráva jsem tak trochu i já. Je to o tom, že jsem se často nedokázal uvolnit, zajít s přáteli na víno, odreagovat se.
Básnicí prostě bývají nesmělí, to je normální. Jak vůbec tvoříš, ještě svoji tvorbu ničíš, jak o tom vypovídá třeba tato báseň: „Zpřísnil jsem autocenzuru / říkanko, máš smůlu!“?
Kdysi jsem zničil hodně svých básní. Zaškrtal, vyhodil. Dneska mě to hodně mrzí. Teď už to nedělám, protože píšu tak málo, že zničit i to, co napíšu, tak už po mě nezůstane vůbec nic.
Po Silvestru má být konečně jmenována nová vláda a ty občas píšeš i básně politické. „Nejsme jako zmrdi / kterým prdel smrdí / Nejsme jako voni / nám prdel voní!“ Co jsi chtěl naznačit touhle parafrází hesel z listopadu 1989?
Nová politická elita po listopadu 1989 se sice napřed tvářila, že se distancuje od bolševiků, ovšem ani noví mocipáni se nakonec moc nevytáhli. Politikové se napřed naparovali, jak budou lepší a nakonec se ukázalo, že to jsou stejní zmrdi.
Tož to je drsný konec rozhovoru, satirik na to ale má právo. Přeji ti úspěšný příští rok a ať se té knize próz nic nepostaví do cesty. Dáme ještě jeden Ostravar?
Když mi ho koupíš, důchod už jsem utratil.
Koupím.
Tak to si dáme.
ZDROJ: www.ostravan.cz, 30.12.2013, 00:00, Ivan Mottýl, Obraz & Slovo, Rozhovor
https://www.ostravan.cz/11985/basnik-milan-krupa-pouziva-pivo-jako-topivo-nejenom-na-silvestra/

REPORTÁŽ: České hospody jsou v krizi. Výčepy piva teď zachraňují i vietnamští živnostníci
O zkrachovalé hostince není velký zájem, výdělek je nejistý, hlavně na venkově a v menších městech. Znova roztočit pípy si tak leckde troufnou jen čeští Vietnamci. Ve staleté pivnici Partyzán v Záblatí na Bohumínsku třeba čepuje 32letá Van Hiep Nguyen. A v historickém hostinci U Pchálka v Ludgeřovicích na Opavsku zase 45letý Kiem Dinh Vu. Podobně už Vietnamci přebrali spoustu dříve zavedených hospod a vlastně tak zachraňují i české pivní tradice. Pivní kulturu, která se nyní touží dostat i na seznam UNESCO.
Kiem Dinh Vu je pro hosty vesnické hospody U Pchálka v Ludgeřovicích prostě Kamilem. „Kamile, tři piva,“ je slyšet od velkého stolu se sedmi hosty, společnost se dneska dobře baví. Vesnice Ludgeřovice leží ve Slezsku a třeba do legendární pražské pivnice U Zlatého tygra to je odtud přesně 378,2 kilometru. Ovšem i U Pchálka se ctí česká pivní kultura. „Hospoda, to je naše Karlova univerzita,“ spontánně tvrdí 57letý štamgast Petr Klézl.
„V hospodě se vždycky dalo všechno zařídit,“ dodá 69letý Alfréd Dihel. I on nad půllitrem vychvaluje institut české hospody, je to nejlepší možné komunitní centrum. „Jak jsem stavěl barák, tak co jsem nedostal ve stavebninách, to jsem sehnal vždycky tady v hospodě.“
Vietnamci jsou trochu kovbojové
U Pchálka. To je historický název hospody v Ludgeřovicích z doby kolem roku 1900, ale říká se jí tak dodnes. Oficiální jméno hospody zní U Kostela, protože stojí u velkého novogotického chrámu svatého Mikuláše. „Poprvé jsem byl U Pchálka tak kolem roku 1952 anebo ještě dříve, když mě sem táta poslal pro pivo. A kolikrát jsem jako děcko cestou domů upíjel,“ směje se Gerhard Machala, nejstarší člen stolní společnosti, narozený v roce 1943. Tehdy byly Ludgeřovice součástí Třetí říše a místní muži povinně rukovali do wehrmachtu. Po válce se jich přitom netýkal odsun Němců, ale to už je jiný příběh. Dneska jde o hospodu.
„Vietnamci jsou trochu kovbojové a často zkusí i byznys, do kterého už by žádný český živnostník nešel. Za to jsme teď Kamilově rodině vděční, jinak by nebylo kam zajít na pivo,“ říká Petr Klézl za všechny přítomné u stolu štamgastů. Před třiceti lety prý nebývalo v prostorné hospodě U Pchálka k hnutí. A chlap, který nedal „jedno“ po šichtě, byl v dědině výjimkou. A skoro podivínem. „Naše děti už to vidí jinak a hospody moc nepotřebují. Stačí jim sociální sítě,“ prohodí jeden z pivařů a druhý ho doplní: „Když už něco organizují, pozvou kamarády domů a narazí sud v garáži.“
Takovou důvěru v jiné hospodě nezažiješ
Když před třemi lety U Pchálků zavřeli, zdálo se, že se navždy zatáhly i výčepní kohouty. „Nikdo tu hospodu nechtěl vzít do nájmu, který je extra vysoký. Přitom je tu pořád méně hostů, za což může EET, zákaz kouření, covid i drahé pivo už z pivovaru, a teď to DPH. Za takových podmínek by to žádný našinec nepřevzal, tak jsme rádi, že tu máme Vietnamce,“ rekapituluje další host Alfréd Dihel. A jiní štamgasti o překot dodávají: „Jsou to rození obchodníci. Obětaví. Dělají všechno sami v rámci rodiny, tak ušetří na zaměstnancích. Díky za ně.“
Na hospodském stole stojí kromě piva i láhve s kořalkou a 60letý Břetislav Kaňa na mě mává účtenkou. „To v žádné jiné hospodě nezažijete! Půlky si naléváme sami a sami si je také píšeme na účtenky. Já si dokonce celý účet i sám spočítám, takovou důvěru k hostům už dnes nikde nemají, jen tady u Pchálka.“ Kaňa chválí i cenu piva po lednovém navýšení DPH: „Udrželi ji těsně pod čtyřicet korun.“
Nehorázné náklady na venkovský podnik
Nadšené řeči přiopilých štamgastů ale vietnamský nájemce trochu krotí. Před třemi lety byl 45letý Kiem Dinh Vu jediným zájemcem o pronájem ludgeřovické pivnice U Pchálka s více než stoletou historií: „Za ty tři roky jsem ale nevydělal ani korunu navíc. Pouze na živobytí, takže jen přežívám. Jsem zklamaný, a pokud se to nezlepší, tak za půl roku anebo nejpozději za rok také skončím.“ Naštvalo ho nejen zvýšení DPH točeného piva na 21 procent. „Z velkého sudu mám teď čistý zisk asi 1 300 korun. To je bída, když jdou energie pořád nahoru. Měsíční zálohy za plyn a elektřinu teď v hospodě dělají 45 tisíc korun, k tomu nájem 35 tisíc korun. To je těžké dát dohromady,“ svěřuje se CNN Prima NEWS.
Rodák z města nedaleko vietnamské metropole Hanoje už v České republice žije 24 let, češtinu zvládl obstojně. V podniku mu pomáhá pouze manželka a bratr. „Pracuji celý týden 16 hodin denně, to asi vydrží jen málokterý český živnostník. Žádní zaměstnanci, na odvody za sociální a zdravotní pojištění už bych si tady nevydělal. Český nájemce by tu byl dávno kaput, ten chce dělat jen osm hodin denně a jezdit na tři dovolené ročně,“ porovnává Kiem Dinh Vu čili Kamil.
Sám prý na dovolené ještě nikdy nebyl. „Není čas,“ říká otec čtyř dětí. Před pár dny navíc našel v mobilu jobovku, kterou teď ukazuje mezi esemeskami. „ČEZ po mně chce doplatek za elektřinu za loňský rok 128 tisíc korun. Strašná zpráva,“ kroutí nevěřícně hlavou. „Za takových podmínek se snad v Česku nedá dělat hospoda.“
Výhled českých hospod? Kaput
V pronajatém podniku se Kiem Dinh Vu snaží i vařit, s počtem jedlíků ale není spokojen. „Na vesnici nemůžete prodávat porci třeba za 250 nebo 300 korun, přitom cena surovin jde pořád nahoru. V jídelníčku mám dneska i jídla, na kterých vydělám sotva 40 nebo dokonce jen 30 korun za porci.“ Někdy má dokonce pocit, že dneska se v gastru lépe podniká ve Vietnamu než v Česku. „Vrátil bych se domů, ale u vás jsou lepší školy a já chci mít z dětí vzdělané lidi, aby nemusely dělat v hospodě jako já,“ zasní se. Velká část „banánových dětí“, tedy potomci vietnamských migrantů v České republice, skutečně vystuduje univerzity, takže tržiště a bistra už živí jen jejich rodiče.
Štamgasti U Pchálka věří, že Kamil vesnický výčep přece nezavře. „Vietnamci to vydrží. A co by dělal doma, tam je přelidněno, Vietnam má 97 milionů obyvatel,“ ozývá se stůl štamgastů. Tu informaci jim poskytl Kamil. „Nevím, nevím, uvidíme, jak to půjde,“ nejistě odpovídá Kiem Dinh Vu. „S hospodami je to dneska kaput všude mimo Prahu, Brno a některá další města,“ prorokuje. Slovo kaput si vyloženě oblíbil. „Žádné pivo, žádné hospody, to se dneska skoro nedá. Snad jedině, když je hospoda vaše a nemusíte platit nájem. Jinak kaput!“
Boj o záchranu Partyzána
Podobně uvažovali i vietnamští manželé, když si před více než rokem koupili zavedený hostinec Partyzán v Záblatí u Bohumína. Prvorepublikovou vilku z roku 1929, v níž dnes bydlí. Dům si nechala postavit rodina hostinských Kalusů, tahle famílie na stejném místě čepovala pivo již v 19. století. Dříve to byla hospoda U Kalusů či Na Zálesí, od roku 1945 se jmenuje Partyzán, když ji získal údajný účastník partyzánského odboje Gregor Roško. „Nechali jsme hospodě jméno Partyzán, ale přidali jsme k výčepu v přízemí i obchod, abychom měli větší kšefty,“ vysvětluje 32letá Van Hiep Nguyen.
Původní majitelé Partyzána totiž zestárli a před rokem ji už nikdo z rodiny nechtěl převzít. „Mladí mají jiné zájmy než skákat kolem opilců. Já to dělám třicet let, tak jim docela rozumím,“ mávne rukou servírka těsně před penzí, kterou vietnamský pár nadále zaměstnává. Často ale za pípou stojí i Van Hiep Nguyen čili Anička, častěji však stráží obchod, kde má lepší zázemí i její dvouleté dítě. Právě spí v kočárku. Chůvu, která by dítě hlídala v bytě o patro výše, si živnostníci nemohou dovolit. „Manžel má ještě jeden obchod, takže jsem tu celý den sama,“ dodává.
Partyzán, to je v Záblatí pojem. Ale i každodenní boj, aby Partyzán přežil. „Nevaříme, je to klasická česká pivnice. Zdražení piva nebylo od české vlády solidární, škodí to živnostníkům i mým hostům, kterým se nová cena piva nelíbí,“ zlobí se živnostnice.
Magická čtyřicítka a nedoplatek sto tisíc
Van Hiep Nguyen dvanáctku zdražila z 38 na 41 korun. Překročila tím magickou čtyřicítku, která byla pro část hostů hraniční cenou. Vyšší neakceptují a zůstávají doma u lahváčů. „Bohužel, lidí pořád ubývá. K Partyzánovi chodím od roku 1980 a tehdy tu nebylo k hnutí, jen to frčelo,“ vzpomíná štamgast Zdeněk Pavlíček. Také on vypráví, jak dříve hospody fungovaly jako korzo či burza práce anebo realitní kancelář. „Tady jste sehnal úplně všechno. V hospodě jsem koupil garáž i auto do ní. Prostě cokoliv, mnozí kamarádi tady našli i manželku,“ směje se. Sám svoji vyvolenou potkal v tanečních.
Hospodský sál hostince Partyzán vyhřívá ústřední topení napojené na plynový kotel. „Doplatek za plyn 100 tisíc korun za loňský rok, to jsme opravdu nečekali,“ posteskne si Van Hiep Nguyen nad aktuální výzvou k uhrazení. V obchodě už raději netopí, hosty ve velkém sále však nemůže nechat mrznout. „Servírka plus brigádnice, hlavně v létě na zahradu. K tomu energie, to jsou někdy náklady i 100 tisíc korun měsíčně. Manželovi jsem nedávno navrhla, ať už hospodu zavřeme, ale zatím nesouhlasí. Musíme ještě vydržet.“
Tradice pití piva vymírá
Vietnamci vydrží hodně, ale asi ne úplně všechno. „Šest let jsem neviděla rodiče ve Vietnamu. Není čas, práce od rána do večera,“ posteskne si majitelka Partyzána. „Měsíc dva nebo tři to ještě s pivnicí zkusím, pak se ale musím rozhodnout. Nemůžu hospodu pořád dotovat.“
Hosté o jejím váhání zatím nic netuší. „Je to fajne, že to vzali,“ prohodí štamgast Zdeněk Pavlíček a poroučí si další půllitr. „Vietnamci sice za výčep nepatří, ale je to pořád lepší, než kdyby se to tady zavřelo.“ Výtky posílá hlavně směrem k mladým Čechům: „Raději sedí u počítače. Mají prostě jinou zábavu a už si nepotřebují pokecat v hospodě. Pro moji generaci je hospoda součást života, prostě tradice.“
A to pivař Pavlíček asi neví, že tuhle ohroženou tradici navrhuje Český svaz pivovarů a sladoven zapsat na seznam UNESCO, do kategorie nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Pod názvem „ČESKÁ PIVNÍ KULTURA“. Organizace UNESCO už v tomto smyslu chrání třeba moravskou Jízdu králů nebo sokolnictví.
Zní to trochu děsivě, tradice pití piva v českých, moravských i slezských hospodách ale nenápadně vymírá, a proto ji má chránit přímo UNESCO. V obcích Ludgeřovice a Záblatí, a možná i ve stovkách jiných dědin po celé České republice, teď českou pivní kulturu paradoxně pomáhají zachraňovat i vietnamští živnostníci.
ZDROJ: cnn.iprima.cz, Ivan Motýl, 15. ledna 2024, 06:59
https://cnn.iprima.cz/reportaz-ceske-hospody-jsou-v-krizi-vycepy-piva-ted-zachranuji-i-vietnamsti-zivnostnici-422665

Které pivo leje nejvíc peněz do reklamy? Pilsner Urquell není překvapivě na prvním místě
Dokážete uhodnout, které české pivo investuje do reklamy nejvíce peněz? Analýza výzkumných agentur Nielsen a Nada odhalila největší investory do pivního marketingu a zároveň představila TOP 5 značek, které si lidé vybaví jako první. Přestože Pilsner Urquell patří mezi nejznámější, do rozsáhlé propagace se pouštějí i podstatně menší pivovary.
Co v článku najdete
TOP 5 piv, které nejvíc utrácí za reklamu
Nejznámější je Plzeň, druhý Gambáč
Pivo je v ČR nejoblíbenějším alkoholem
Roste popularita radlerů a malých pivovarů
TOP 5 piv, které nejvíc utrácí za reklamu
Pro mnohé může být překvapením, že nejznámější české pivo v tuzemsku i ve světě – Pilsner Urquell – není největším investorem do reklamy. Z analýzy výzkumných společností Nielsen a NADA Research za rok 2023 vyplynulo, že plzeňský zlatavý mok skončil na druhém místě.
„Za rok 2023 do reklamy nejvíce investovala značka Krušovice, která se snaží v oblasti znalosti pivních značek v populaci dostat do první pětky. Z NÁRODNÍCH DAT je ale patrné, že zatím tyto výdaje na první pětici nestačí,“ okomentoval výsledky Martin Chalupník z NADA Research. Krušovice na základě ceníkových cen za prostor v TV, rádiu, tiskovinách, na billboardech nebo na internetu utratily odhadem přes 198 milionů korun!
Na druhém místě skončil už zmíněný Pilsner Urquell s útratou 176 milionů Kč, na třetím místě Radegast s částkou přes 114 milionů Kč a čtvrtou příčku obsadil Gambrinus s účtem něco přes 108 milionů Kč.
Do propagace v posledních letech šlape také Ostravar, který na celorepublikový trh vstoupil teprve v roce 2022. Rozdíl investic oproti velkým hráčům je ale značný – na páté místo dosáhl Ostravar s částkou okolo 84 milionů Kč.
Nejznámější je Plzeň, druhý Gambáč
Kromě mediálních investic se výzkumníci zaměřili i na spontánní znalost značek piva mezi běžnou populací. Na základě statistik z projektu NÁRODNÍ DATA porovnali období od prosince 2022 do prosince 2023 a došli k závěru, že pětice nejznámějších piv se oproti předchozímu roku nezměnila. Přední pozice obsadila piva Pilsner Urquell, Gambrinus, Velkopopovický Kozel, Staropramen a Radegast.
„Meziročně si Krušovice sice polepšily, ale stále ztrácí na pátý Radegast kolem jednoho procentního bodu znalosti,“ vysvětluje Chalupník.
Pilsner Urquell: 96,9 % (2022), 97,5 % (2023)
Gambrinus: 95,1 % (2022), 96,3 % (2023)
Velkopopovický kozel: 94,2 % (2022), 96,3 % (2023)
Staropramen: 93,7 % (2022), 94,6 % (2023)
Radegast: 93,5 % (2022), 94,5 % (2023)
Všechna nejpopulárnější piva v České republice si vylepšila už tak velmi dobré výsledky z předchozích let – spontánní znalost u občanů je u nich aktuálně vždy nad 94 %, tedy bezpečně je zná 9 z 10 dotázaných. Průzkum byl proveden na respondentech starších 15 let.
Pivo je v ČR nejoblíbenějším alkoholem
Podle loňských dat, které zpracovaly agentura ResSOLUTION a Nielsen pije alkohol alespoň jedenkrát do měsíce 70 % Čechů. Výzkumu se účastnily osoby starší 18 let.
Pivo se už tradičně drží na první příčce – jednou týdně si ho dá 39 % lidí, kteří aspoň někdy pijí alkohol. Zajímavostí je, že v letních měsících si pivo dá minimálně jednou za týden dokonce 65 % lidí. Druhým celoročně nejoblíbenějším alkoholem je v tuzemsku víno s 22 %. Oblíbené jsou také cidery, míchané drinky a tvrdý alkohol.
Podle Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti jsou Češi stále na špici s nejvyšší průměrnou spotřebou alkoholu na obyvatele – 10 litrů ethanolu na jednoho obyvatele ročně, včetně dětí a seniorů.
Roste popularita radlerů a malých pivovarů
Pokud porovnáme nejaktuálnější data z let 2020–2022, zjistíme, že stoupající popularitě se těší ochucená piva neboli radlery. Denně si je podle výsledků průzkumu sice dá jen 2 % dotázaných, ale aspoň jednou týdně po nich sáhne 20 % milovníků ovocně-chmelové chuti.
Popularita těchto piv se v porovnání s výsledky z roku 2020 zvýšila hlavně u mužů (o 19 procentních bodů), kteří radlery pijí ve srovnatelné míře jako ženy – alespoň někdy po nich sáhne 70 % mužů a 74 % žen.
Kromě velkých značek piv, která nemůžou chybět v restauracích po celé české a moravské kotlině, konzumenti rádi pijí i piva z malých lokálních pivovarů. Přibližně 25 % respondentů-pivařů uvedlo, že preferují malé pivovary nad těmi velkými. Asi 14 % má opačný postoj, tedy dává prostor velkým pivovarům.
V rámci našeho redakčního průzkumu jsme se ptali respondentů v brněnském supermarketu na to, která značka piva podle nich nejvíc investuje do reklamy:
1. Marie, 34 let: „Myslím, že nejvíc do reklamy investují Krušovice. Vidím jejich reklamy všude – na billboardech, v televizi, a dokonce i na internetu. Jejich kampaně mi přijdou docela výrazné.“
2. Petr, 45 let: „Podle mě je to Pilsner Urquell. Nerozlučně ho spojuji s různými sportovními akcemi, kde je jejich logo vidět všude. Navíc mají hodně reklam i online.“
3. Jana, 29 let: „Moje první volba by byly Krušovice, protože je vídám často v televizních reklamách. Ale také si myslím, že Gambrinus investuje dost do kampaní zaměřených na mladší lidi, což mě oslovuje.“
Zdroje: Kupi, Nielsen Admosphere, NADA, ResSOLUTION, Národní monitorovací středisko pro drogy
ZDROJ: www.kupi.cz, Aktuality, Publikováno 30.12. 2024, Tomáš Lichnovský
https://www.kupi.cz/magazin/clanek/31107-ktere-pivo-nejvic-utraci-za-reklamu?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

"Přibližně 25 % respondentů-pivařů uvedlo, že preferují malé pivovary nad těmi velkými." Už je nás 25 %! Jupííííííííííí!!!

Pivo máme na dva týdny, jídlo na měsíc. Sněhová bouře uvěznila skupinu turistů v nejvýše položeném pubu v Británii
Sněhová bouře uvěznila v sobotu skupinu 23 turistů v hotelu na samotě v severní Anglii poté, co se navzdory varování meteorologů vydali do kopcovitého terénu. Přívaly sněhu byly natolik silné, že nemohli ubytovací zařízení opustit a ani k nim nebylo možné se dostat.
Ačkoli netušili, na jak dlouho nuceně setrvají v hotelu Tan Hill Inn, jehož součástí je i nejvýše položený pub v Británii, všichni přijali neplánovanou izolaci v nadmořské výšce 526 metrů uvolněně. Zásoby proviantu i pití jsou dostatečné, ujišťovali své blízké skrz sociální sítě.
„Pivo ještě stačí, asi na dva týdny,“ napsal jeden z trosečníků. „Jídla máme na měsíc, je ho spousta,“ potvrzovala manažerka Nicola Hayesová, kterou přívaly sněhu rovněž uvěznily a s ní i pětici zaměstnanců podniku.
O nouzi tak nemohlo být ani řeči. Celkem 29 lidí, mezi nimi rodina se čtyřletým dítětem a psem, si sněžného zajetí doslova užívalo. Popíjeli u rozpáleného krbu, sledovali společně filmy, hráli karty a bavili se na večírcích, na nichž nechyběl zpěv a tanec.
„Jsme tady jako jedna velká rodina. Všichni jsme si vyměnili čísla, vyprávěli své životní příběhy, smáli jsme se, ale i plakali. Je to úžasné,“ řekla Hayesová zpravodajskému serveru BBC.
„Někteří návštěvníci měli být už v práci, takže jsem si s nimi dělala selfie, aby měli důkaz, že tady se mnou uvízli,“ dodala.
Chválou nešetřili ani hosté. „Personál je tady skvělý. Opravdu není lepší místo, kde se člověk může zaseknout,“ rozplýval se podle deníku Mirror pan Gary.
Závěje přes příjezdovou komunikaci sahaly do výšky dvou metrů a ještě v úterý nic nenasvědčovalo tomu, že by se hosté hotelu, který neustále bičoval ledový vítr, mohli vrátit do civilizace.
Na úterní poledne se personál pokusil sjednat vrtulník, ten kvůli nepříznivým meteorologickým podmínkám nemohl vzlétnout. Týž den se ale podle deníku The Guardian objevil na obzoru traktor s radlicí, který po čtyřech dnech signalizoval možný únik ze zajetí.
„Objímali jsme se a vyměňovali si telefonní čísla. Moc času na rozloučení nakonec nebylo, protože ti, co měli auta s pohonem na čtyři kola a sněhové řetězy, odjížděli hned za sněžným pluhem, který řídil místní farmář,“ popsala okamžiky jedna z návštěvnic hotelu, Robyn Vinterová.
Nebylo to poprvé, co v hotelu Tan Hill Inn uvázli turisté kvůli přívalům sněhu. V roce 2021 potkal podobný osud více než 60 lidí.
ZDROJ: 8. 1. 2025, 10:41, Jaroslav Zbožínek, www.novinky.cz
https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-pivo-mame-na-dva-tydny-jidlo-na-mesic-snehova-boure-uveznila-skupinu-turistu-v-nejvyse-polozenem-pubu-v-britanii-40503619#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=6&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Vozit pivo do Nepálu je jako nosit dříví do lesa, říká horolezec 'Tráva' z Czech Pubu
Tak dlouho poslouchali nářky turistů, že by si po několikadenním treku skrz Himálaj dali točené pivo a smažák, až se rozhodli, že pod nejvyšším pohořím světa otevřou českou hospodu. "Nepálci umí uvařit tak dobré pivo, že často ani zběhlý pivař nepozná, že není z Čech. A to nemluvím o bramborovém salátu. Ten je tu jak od maminky," líčí Honza 'Tráva' Trávníček, který se na chodu Czech Pubu podílí.
Zdolávat himálajské osmitisícovky a dělat hospodského jsou na první pohled dvě diametrálně odlišné činnosti. Přesto mají podle horolezce Honzy Trávníčka, kterému nikdo neřekne jinak než 'Tráva', společného víc, než by se mohlo zdát. "Na obojí potřebujete pevné nervy a smysl pro humor, protože vás většinou zaskočí věci, které byste snad ani nečekali," usmívá se osmačtyřicetiletý dobrodruh. Když přijde řeč na to, jak se původním zaměstnáním geodet dostane až za výčep první české hospody v Káthmándú, pokrčí rameny a vypráví příběh o lásce k horám, cestování a odhodlání realizovat ty nejšílenější nápady. Otevřít hospodu v nepálském hlavním městě podle něj patří mezi ty úplně nejšílenější.
"Káthmándú totiž není žádný opuštěný zapadákov, ale turistické centrum, kde o dobré podniky není nouze. Můžete si zajít na pizzu lepší než v Itálii, je tam spousta dobrých kaváren, barů nebo diskoték, které vždy ve spolupráci s Nepálci provozují lidé z celého světa," popisuje Tráva, který v Nepálu původně působil jako spolupracovník cestovní kanceláře 14 Summits Expedition.
"Nechtěli jsme klasickou cestovku. Těch tam působí kvanta. Toužili jsme to dělat 'jinak'. Lidé, kteří s námi jezdí, jsou naši kamarádi a vztahy s Nepálci už dávno přešly z formální komunikace na mnohdy pevná přátelství," popisuje horolezec. "Zároveň jezdíme v termínech, kdy v Nepálu nejsou návaly turistů, a vybíráme opuštěnější destinace, abychom si mohli užívat ticha hor a nemačkat se na místních cestičkách s půlkou světa."
Smažák s nejlepším výhledem na světě
Ať už Češi do Himálaje vyrazí zlézat hory, nebo se jimi kochat z dálky během několikadenních treků, nakonec mají podle Trávníčka jedno společné: Vždycky po výkonu dostanou chuť na pivo a smažený sýr. "Před trekem se snažíme lidem doporučit, ať ochutnají místní kuchyni. Nepálské chutě jsou specifické, používají hodně koření, brambory, rýži a zeleninu. Jenže se nám pravidelně stávalo, že když se lidé z treku vrátili, jediné, po čem toužili, bylo dobře vychlazené točené pivo a smažák s hranolky," přiznává Tráva.
A tak se parta kamarádů rozhodla využít díry na trhu a ve stínu osmitisícových obrů otevřeli první českou hospodu. "Abych byl přesný, jako cizinci v Nepálu podnikat nemůžeme, takže jsme v Česku založili společnost, která do pubu dodává věci. Majitelem je ale Nepálec Subin Thakuri. Toho jsme poznali už při organizovaní treků a expedic. Je to nesmírně vřelý a podnikavý člověk," objasňuje Tráva.
Jako by zařizování podniku nebyl sám o sobě dostatečně náročný počin, trefili se česko-nepálští entuziasté přesně do začátku covidové pandemie. "Otevření hospody vázané na turistický ruch v momentě, kdy se tak trochu zastavil celý svět, nebylo úplně kandidát na podnikatele roku," glosuje horolezec.
První dva roky fungování Czech Pubu tak podle něj zrovna dvakrát slavné nebyly. "Dnes už je ale všechno jinak. Lidé se k nám naučili chodit, a to i přes konkurenci, které kolem rozhodně není málo," vypráví Tráva a dodává, že jelikož od samého začátku necílili na zahraniční klientelu, ale na krajany, je Czech Pub skutečně česká hospoda.
"Nechtěli jsme z toho mít místo, kam se primárně chodí chlastat. Chtěli jsme, aby se tu lidé potkávali, povídali si a hlavně si u toho rozuměli. Ani dnes není standard, že by každý hovořil plynně anglicky, takže když sem přijdou Češi, mohou si česky objednat a ještě si o svých zážitcích v češtině popovídat, jsou spokojení." A to i přesto, že ne vždycky dostanou české pivo.
"Pravda je, že pivo se z Čech do Nepálu dostává blbě. První zásilka šla letecky, ale jelikož je na alkohol vysoké dovozní clo, nemůže být o výdělečném podniku ani řeč. Navíc je to jako nosit dříví do lesa. Světe div se, ale Nepálci pivo vařit umí, a to tak dobře, že když si čas od času vyzkoušíme nějakého odborníka z Čech, zavážeme mu oči a dáme mu ochutnat, většinou si myslí, že pije české craftové pivo z nějakého lokálního minipivovaru," zakření se horolezec, podle kterého se Nepálci v pivovarském řemeslu během posledních deseti let zásadně zlepšili.
"Nepálci jsou zkrátka velmi šikovní a neplatí to jen u piva. Pokud jde o českou kuchyni, je potřeba, aby jim někdo z Čech ukázal, jak na takový bramborový salát a koprovku, nebo aby na ně dohlédl, že například polévku budou servírovat před hlavním chodem," vysvětluje Tráva s tím, že v Nepálu je polévka hlavní jídlo a nikomu tak nepřijde divné ji hostům přinést až po smaženém sýru. "Jakmile ale vědí, jak na to, udělají vám bramborový salát lepší než od maminky," uzavírá Honza 'Tráva' Trávníček.   
ZDROJ: Tereza Šolcová, 6. 1. 2025, 10:14, magazin.aktualne.cz
https://magazin.aktualne.cz/czech-pub-himalaj/r~d663a8b8be1e11efbb77ac1f6b220ee8/

Kilián Nedory
Hej Nedory, Kiliáne Nedory, ty stvůro, kterou miluju
Otvírám ti cestu. Vstaň a choď!
Chci se s tebou konečně bavit až do smrti, ty vole
Jak Kiliáne trávíš den v bufetu na Knížecí?!
Je to veselý? Troubo
Nikdy sem se nedozvěděl, kde se tady Nedory vzal
ani nevim jak sme se poznali
Asi sme se poprvé jen tak minuli
protože sme byli voba sevřený
Nedory v kůži a s kruhama pod vočima
jak sup jak sup ach Bože jak sup
Mohlo to bej na Karláku
v horkým letním podvečeru
nebo kde do mě zabořil svý drápy
bylo to tehdy na nábřeží
když tam ležel jak chytil jednu
tou trubkou vod lešení
vod toho koktavýho?
Jenže sem mu nijak nepomoh
zkrátka sem ho tam nechal ležet
sem věděl, že Nedory je taky had
chřestýš, kterej se bojí pomoci
zkrátka sem se to nikdy nedozvěděl
a nemá cenu po tom pátrat
Zkrátka tady jednou byl
Ostatně měl něco ze zjevení
Prošel to všechno moc rychle
až zběsile a trochu blbě
zkrátka Nedory, hej Nedory
Byl tak hubenej
nikdy nezapomenu na ten jeho ksicht
nosil v ksichtě všechny svíce světa
měl tam taky kameny a klenby
a prach, Bože prach z větru nebo z hvězd?
Jestli byl někdo temnej
něžnej a temnej hajzl
tak to byl Kilián Nedory
jako to léto
v severních Čechách
kdy chodil
jako by mu furt po zátylku jezdila břitva
a všechno ho sralo
a přesto jak to divoce vnímal
von totiž musel
zkrátka se to do něj usazovalo
Nedory byl plnej lógru světa
a už nemoh zvracet
Miloval štíhlý věci
od mrtvých prstů
po krky kytary
a svíce svíce z jeho tváří
tak vysoký čelo
bílý a chladný
Věděl sem jak se jednou Nedory probudil
a poznal že už v podstatě nic nechce
byl plnej
a nemoh zvracet
bylo to trochu děsivý
venku bylo zataženo
zkrátka někdo hodil deku
Nedory otevřel oči
podíval se na strop
a věděl že mu nepatří
Zvedl ruku ten Nedory
podíval se na ní
smrděla mu
byla snad jeho?
Věděl že mu nepatří
Vztekle hodil nějakou peřinu na zem
tu kterou byl údajně přikrytej
vedle něj ležela nějaká holka
si jí předtim nevšim
se na ní kouk
a věděl že mu nepatří
Sesunul nohy na zem
a sedl si
kupodivu nebyl nahej
jen vod pasu dolu
nahoře měl bundu a pár jizev
mžoural, ten vůl mžoural
nevěděl kde je
nicméně věděl že tam nepatří
nic mu už nepatřilo
a von nepatřil nikam
slyšel doteky nějaký ruky
jak mu škárbe po vnitřní straně těla
někde na břichu a u srdce
cejtil jasně ty nehty
vo tu slizkou stěnu těla
krvavou a tmavou hej Nedory v těle je tma
už sem ti to říkal
Tak vstal
přešel po místnosti
a snažil se vzpomenout
co se dělo
už neměl přátele
a to tělo na posteli mu nic neříkalo
chytil svou koňskou štíhlou hlavu do dlaní
a zavyl
Co jsem si to včera dal?
Chlupy, léky, jedy a tak dál...
Dal si nohy do kalhot
uviděl na stole nějaký peníze
vzal je plus balíček cigaret
a aniž by se podíval na tu dívku
která byla fakt pěkná
vod vodešel!
Chytil ho svěrák
na schodech domu
kde to páchlo
semenem a krví
a starejma ženskejma
Bylo to hodně pater
nudilo ho to
Nedory bloumal
a už byl venku
Venku pršelo
a Nedory si dal pivo
myslím, že tehdy už nežil
jen čekal
čekal až přestane
až přestane Kilián Nedory
kill him kill...
bylo v něm něco ze zabijáka
asi ten led na srdci
ta námraza
protože umírající a zabijáci
jsou na světě sami
a psi, prašivý zatoulaný psi
Nedorymu se svlékala duše
něžná a krutá
bílá a sexuální
měl vrásky na čele
jak ho krčil
a šklebil se
přes skla bufetu
a pulitr nejeden
měl zátylek napjatej
v tom Smíchově
zabořenej až po uši
krvácely mu dásně
nervózně si klepl nohou
Hnusnej chlap za pípou
hnusnej chlap před pípou
hnusnej Kilián Nedory chlap
plnej pošpiněný něhy
která se ztratila tu noc
plnej jizev plnej dívčích prstů
Skrz Nedory chyť jí ty chrte
vraž jí tam čuráka
až se chytne oltáře
a zařve jak řvou lidi v horách
Ne lidi, dyť už nechceš lidi
Eště aby se ti v bufetu
Na Knížeci zjevil anděl, ty vole
Nedory má v hlavě hudbu
tu požíračku duší
Sežer jí Nedory
Vem si jí
je tvoje, copak si to nevěděl?
máš všechno
Ale Nedory už nic nechce
kouká a na čele se mu
perlí kapka potu
v takový zimě
když prší
co se  zas děje Kiliáne?
Chtěl bych výt s tebou
ale vím že to nejde
vyješ-li ty vyju i já
Nedory pije moc piv
den se převaluje jak leviathan
lidi se měněj v bufetu
v bufetu se lidi vždycky měněj
Měněj se jim ksichty
jen ty seš tak bílej Nedory
Věděl jedno
že nikoho nechce vidět
bylo toho moc
vždycky myslel na samotu
ale když přišla tak se jí vyděsil
normálně se z ní zesral
ale Nedory, neber to tragicky
dyť je eště vítr
Nedory se zastavil před tím domem
Vytušil že je na Smíchově
podle tlukotu svýho srdce
vytušil že je konec století
konec tisíciletí
lidskýho pachtění a vraždění
a hudby
Cejtil jako kdyby ho
temný stvůry který vládnou nebesům
vykosťovaly pomalu ale jistě
Život byl skřipec
a nemohl si na nikoho vzpomenout
tak si zapálil cigaretu a vyrazil
dělalo se mu blbě
z rozumnejch bejvalej přátel
který si dávaj bacha
na všechno
aby se neměli moc rádi
a aby se nespálili
celý spálený
a do sebe zamilovaný
lidi bejvalý
se ho už netýkalo
věděl že to je konec
jemnej skluz do pekla
ale furt stál na svejch svících v tváři
a cejtil všechny fabriky doly a kriminály
v tom šíleným šedivým dnu
na Smíchově
Šel nějak bezmyšlenkovitě
viděl Sloní nohu cikánku
která řvala
čerta měla pod sukní
Bylo dost brzo na to
aby se někomu udělalo zle a von to věděl
Bufet Na Knížecí se mu zjevil jako zprzněná ženská
a Nedory trpěl když ho viděl
V Nedorym vyla stvůra Nedory
a celý město.
Nedory byl zrozenej pro tohle město
zrodil se z něj
to bylo krutý – takže normální
Nedory nevzdychal
slintal skuhrání
cejtil touhu soch
a surovou soulož
vlhkou a studenou
někde v průjezdu
trpěl jak zvíře
a dal si pivo
Nedory slyšels někdy tuhle píseň?
Hranou na lidský srdce?
Blázen dotančil
a baba došla...
Tančil jak racek
došla jak smrt
to už bys moh poznat
než se ztratíš
Viselče viselče
Nedory vypadáš jak labutí krk
bílej pružnej
s jednou nohou v krvi srdce pekla
Nedory pije v bufetu Na Knížecí
Koženě kouká ach jak ten kouká
sotva pozdraví
bolej ho rty
olíbané kurvením andělů
Filip Topol
1989

Filip Topol v havířovské Stolárně

Příběhy z jedné malé nádražky, jejímž srdcem je nezlomná Léňa
Bylo krásné slunečné dopoledne, já stojím na peroně v Úštěku, telefonuji se synem a chystám se za „ohnivou Léňou“.
Do stanice přijíždí vlak a z něj vystupují dva zajímaví chlápci. Pro jednoduchost jim budu říkat Malej a Velkej. Míří taky do nádražky. Sednu si k vedlejšímu stolu a po očku je sleduji. Jsou to sběratelé, kteří se očividně dlouho neviděli. Povídají a objednávají si jedno pivko za druhým. Malýmu je Léňa sympatická, takže si s ní dělá společné foto. Hospoda se plní, přicházejí štamgasti a začíná tu být veselo. Malý a Velký po několika hodinách platí, Velkýmu za chvíli přijede vlak. Z toho ho ale průvodčí vykáže, protože se mu zdá dost opilý. Chce se vrátit do hospůdky, ale nohy ho neposlouchají a padá do kolejiště takovým způsobem, že se v něm zaklíní a nemůže vstát. Malý běží pro pomoc, ale nikdo nedokáže Velkýho postavit na nohy. Není se čemu divit, měří dva metry a váží přes metrák. Protože má na stanici přijet ještě brzy další vlak, musí zasáhnout výpravčí. Zalarmuje všechny záchranné složky, pro jistotu policii, hasiče i záchranku. Příběh má šťastný konec, vše dobře dopadlo a dnes už se téhle příhodě všichni smějí.
Je listopad, venku sychravo, v hospůdce je ale příjemně, protože ji vyhřívají kamínka. Kdo chce na záchod, musí projít kolem nich. Pro některé hosty může být tahle „výprava“ poměrně nebezpečná. Dvojice, která přebrala, ji ale zvládá bravurně. Do nádražky vchází tatínek, který vytáhl své ratolesti na výlet. Chtějí se napít a počkat, než jim přijede vlak. Pak se trochu leknou. To když jim dáma, vracející se z WC, spadne pod stůl. O tenhle zážitek asi nestáli :) Ale prostě „nádražka“.
Každý první pátek v měsíci sem hosty přijde pobavit „Stolní společnost“.  Tak si říkají tři muzikanti, kteří rádi a skvěle hrají na kytaru. Mára, Pepek a Honza si přinesou nabitý zpěvník, ve kterém mají skutečné pecky. Někdy se k nim přidá ještě ostřílený kytarista Jindra a bubeník Martin. A show začíná. Hosté si zpívají, tančí, tleskají. „Děkujeme za potlesk znalcům,“ ocení je Mára. Ten Mára, který mi nechce zahrát písničku na přání. „My nejsme žádnej jukebox,“ řekne naoko přísně a já vím, že mi tu moji za chvíli kluci zahrají. Teď miluju tu „cikánskou“. V hlavě mi zní už několik dní.
Léňa je pro každou srandu, umí být ale i rázná. To když jí některý ze štamgastů dává neslušné návrhy nebo obtěžuje ostatní hosty. Pak zasáhne nekompromisně. Jsou vidět roky praxe. Budu se to muset naučit i já. Posledně si mě vyhlídl jeden štamgast. Celý večer mě hypnotizoval pohledem. Po pár panácích mně přišel říct, že jsem krásná, po dalších panácích už mi dělal bodyguarda. Já byla v úzkých, musela zasáhnout Léňa. Příště se pokusím ubránit se sama.
Nádražka je pro mě magnet. Od srpna do ní jezdím pravidelně a líbí se mi tam čím dál víc. Už mám i svoje místo u Léni. Pokaždé poznám někoho nového. Občas zjistíme, že máme společné známé, svět je prostě malý a o náhody v něm není nouze. Ráda poslouchám osudy druhých, tady z nich vyzařuje autentičnost a syrovost. Chápu Léňu, že to tu má tak ráda. S přestávkami tu pracuje už 30 let, přežila covid a doufám, že ji tu dalších x let ještě čeká. Velkou oporu má v příteli Karlovi.
Pokud se sem někdy vydáte, nečeká vás jen legendární nádražka. V malém městečku v Ústeckém kraji se pořád něco děje. V létě dobývají jezero piráti, ve Chmelaři se plaví obojživelná vozidla. Nedávno tu s velkou slávou projela parní lokomotiva.  A Zubrnickému spolku se loni podařilo oživit horní nádraží. Mrkněte na video:
Tak si do Úštěka určitě naplánujte cestu. A přijeďte vláčkem. Ať si můžete dát pivko. V nádražce je prý nejlepší. A za super cenu. Poznejte místo, kde se natáčely filmy jako Páni kluci, Rebelové, Kolja. A třeba se na nádražce potkáme :) Já se na vás moc těším
ZDROJ: Frau Štěpánka, 13. 1. 2025, 17:38, medium.seznam.cz
https://medium.seznam.cz/clanek/frau-stepanka-v-nadrazce-obsluhuje-ohniva-zena-opilec-dela-bodyguarda-a-pada-do-koleji-112543?utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=blogy.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=1

Procházka zaskočil reportérku. Řekl, kolik zvládne piv a které má nejradši
Českého samuraje Jiřího Procházku čeká sedmý zápas v UFC. Po dvou prohrách ze tří posledních duelů půjde o klíčový boj, potká se s někdejším šampionem Jamahalem Hillem, se kterým se měl utkat již před dvěma lety. Už došlo na setkání obou zápasníků, ale také na debatu o českém dědictví.
Nejúspěšnější český MMA zápasník všech dob se přesunul do Kalifornie, kterou v posledních dnech sužovaly ničivé požáry. Hvězdy víkendového galavečeru UFC 311 se potkaly na podpisové akci a došlo i na další setkání Jiřího Procházky s Jamahalem Hillem. 
"Může si říkat co chce, ale před chvilkou jsme se potkali a je to naprosto normální člověk. Byl v pohodě," vyprávěl Procházka pro reportérku Helen Yee. Povídal i tom, že se nechce nad nikoho povyšovat a chce zůstat pokorný. A v případě výhry věří v návrat na pozici prvního titulového vyzyvatele. 
Už v úterý poskytl rozhovor pro MMA Junkie a mluvil o svých dalších plánech: "Věřím, že jsem vylepšil svůj bojový styl i život, abych se mohl potřetí postavit Alexi Pereirovi. Opravdu tomu věřím a myslím to vážně. Světu chci ukázat nejlepší verzi Jiřího Procházky. Prostě nejlepší svého druhu a toho, jak vidím bojová umění. To chci sdílet."
​Pár dní před samotným galavečerem se pobavil i o pivu, které si tradičně se svým týmem dává na letišti, a pořádně tak zaskočil již zmiňovanou reportérku. "Nejsem úplně pivař. Když ale jdeme někam na pivo, tak jich zvládnu vypít čtyři až pět," řekl Procházka. 
"Z toho musíš být opilý, když nejsi pivař, ne?" zareagovala Helen Yee. "Ano, někdy jsem lehce opilý, ale pod kontrolou," odpověděl vtipně český samuraj. Reportérka se následně ptala i na oblíbené pivo a Procházka hned vyzdvihl zlatavý mok z Plzně. 
"Na světě je jen jedno pivo. To je naše česká hrdost a dědictví. To tady musíte znát, nebo ne?" zareagoval Procházka a reportérka slíbila, že ho večer vyzkouší. A jak slíbila, tak i udělala. Pochlubila se na osobním profilu na síti X. 
Zdroj: David Panuška, 15. 1. 2025, 14:34, tn.nova.cz
https://tn.nova.cz/sport/clanek/592755-prochazka-zaskocil-reporterku-rekl-kolik-zvladne-piv-a-ktere-ma-nejradsi?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu&campaignsrc=tn_clipboard#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.context

 Jiří BJP Procházka s pivem

@jiri_bjp

 @jirkaprochazka 

Nečekaná oslava. Procházka popil s Hillem. Koupil mu vodku, dali pivo a vítěznou cigaretu
Velká výhra, která výrazně rezonovala světem UFC a MMA. Jiří Procházka a jeho divokost v kleci slavila o víkendu úspěch. Na UFC 311 v Los Angeles porazil na TKO ve třetím kole Jamahala Hilla. "Jsem šťastný, že jsem odvedl dobrou práci, na tom jsme během přípravy pracovali. Opravdu mám pocit, že s tímto výkonem mohu jít na vrchol a zůstat tam," řekl Procházka pro YouTube serveru ESPN MMA.
Galavečer proběhl v Los Angeles, po boji Procházka odletěl druhý den do Las Vegas, kde byl také týden před bojem, zde měl závěr přípravného kempu. "Spal jsem asi hodinu, celý den cestování, už jsem zase zpátky ve Vegas," řekl BJP při online rozhovoru s českými médii v neděli před půlnocí.
Pokud někdo uspěje, dosáhne úspěchu, většinou přichází oslava. Za Procházkou dokonce přiletěli dva kamarádi z Hostěradic, kteří s ním měli jít zapít pátou výhru v UFC. Nakonec bylo vše jinak.
"O těch dvou se nebudu ani bavit, protože, tak, jak je mám rád, tak mě naštvali. Na borce dopadl jet lag, byli úplně sundaní, takže se vykašlali na oslavy a šli chrápat. Tak jsem řekl ok, dal jsem si pivko, koupil panáka vodky Jamahalovi, dal jsem si s ním panáka. V irským baru jsme si dali piva, vítěznou cigaretu a šli jsme spát," popsal BJP decentní oslavu, kdy mu dělal společnost soupeř, se kterým se pár hodin předtím řezal v kleci.
"Nakonec musím říct, že jsem rád, že jsme to nešli úplně oslavit. Vím, že kdybych měl po boku ty dvě potvory z Hostěradic, tak by to bylo divoký. Vím, že tohle by bylo bez brzdy. Jsem rád, že to bylo v poklidu," připustil nakonec Procházka, který umí bojovat, ale také umí slavit. 
S Hillem bylo vše v poklidu. "Povídali jsme si, říkal, že mi v kariéře drží palce, byly tam různé přísliby, jaký bude, ať jdu knockoutovat Pereiru, ať si to vezmu (titul). Tak jsem mu řekl, na zdraví kámo, spolu zápasíme, spolu pijeme," usmál se Procházka při vzpomínce na nečekaného společníka z baru. 
Velké výhry se musí oslavit ve velkém stylu. Tyto dvě disciplíny Procházka ovládá. První květnový den v roce 2021 v Las Vegas vypnul Dominicka Reyese, když ho seknul loktem. A bylo z toho velké haló. A taky se slavilo. Zástupce brněnského Jetsaam gymu vyrazil slavit s partou kamarádů, které roky zná. S nimi je jako doma, s nimi se dějí věci, které jsou jen pro zvané. 
"Skvěle jsme zápas oslavili, jeli jsme pátek, sobota, neděle. Nemůžu úplně prozrazovat místa, kde jsme byli, ale bylo to super. Už to bylo trochu víc i na úrovni. Řekli jsme si, že bojového ducha, kterého dáváme do slavení, trochu zkultivujeme. Byli jsme ve více podnicích. Není se třeba pídit kde. Popili jsme, pojedli, byli jsme u známých. Druhý den jsem si zahráli paintball. Tři hry jsem dostával rány bez trička, dostával jsem pěkně nařezáno, tohle bylo strašný. Vlítnul jsem tam, ale když jsem ji dostal, tak už jsem fakt nechtěl dostat další zásah. Strašný," vzpomínal Procházka v květnu 2021 pro kaocko.cz.
Asi je opravdu lepší, že čeští kluci v Los Angeles neslavili…
ZDROJ: 20.01.2025, Autor: Libor Kalous, www.kaocko.cz
https://www.kaocko.cz/necekana-oslava-prochazka-popil-s-hillem-koupil-mu-vodku-dali-pivo-a-viteznou-cigaretu?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

 @jirkaprochazka 

Procházka za to umí vzít. V baru okouzlil pohlednou reportérku UFC
Před necelým týdnem zapsal Jiří Procházka do svých statistik další velkolepé vítězství. Na turnaji UFC 311 ukončil ve třetím kole Jamahala Hilla, oživil své titulové naděje, parádním výkonem zaujal a poté radostně slavil. Jiří nejprve popil se svým soupeřem na baru, koupil mu drink, válečná sekera byla zakopána. Poté ukázal své netradiční dovednosti půvabné reportérce Helen Yee. Procházka vzal do ruky sklenici piva a děly se věci.
Což o to, důvod k oslavě Jiří měl. Získal již páté vítězství v nejuznávanější MMA organizaci světa, nebezpečného soupeře ukončil před limitem, prokázal také výrazné zlepšení svého bojového stylu.
Souboj s americkým rivalem zvládl Jiří působivě a podobně exceloval také po boku usměvavé Helen Yee.
Ta se o Procházku zajímala už krátce před losangeleským turnajem. "Kolik piv normálně vypiješ?" tázala se zvědavě Helen v rozhovoru na YouTube. "Normálně? Nejsem zrovna pivař, normálně si dám tak čtyři, pět, maximálně šest piv," překvapil Jiří odpovědí.
"Jsi z toho opilý? Zní mi to totiž jako hodně piv pro někoho, kdo není pivař," byla pohotová Helen. "Ale jo, jsem trošku opilý, ale stále to mám pod kontrolou," zůstával v klidu BJP, který Yee následně ukázal své dovednosti i v praxi.
Po turnaji se s ní potkal v baru, ťuknul si s ní, načež do sebe celou sklenici piva vyklopil naráz. Pro Procházku žádný problém, pivo v jeho hrdle zmizelo v řádu vteřin, zatímco Yee sotva smočila svá ústa.
Helen během svého vlastního souboje s pivem hodila očkem po Procházkovi a nestačila se divit. Okouzleně vykulila oči, stěží chápala, že má dvojka polotěžké divize UFC svůj příděl dávno v sobě.
"Bylo to Jiřího sedmé, osmé nebo deváté pivo?" ptala se poté pobaveně na svém Instagramu. "Malé pivo pro Čecha? To přece není žádný problém," měli jasno fanoušci v komentářích. 
Podobný pivařský kousek předvedl Jiří také během rozhovoru pro youtubový kanál The Schmo. 
ZDROJ: 24.01.2025, Autor: Miroslav Obluk, www.kaocko.cz
https://www.kaocko.cz/prochazka-za-to-umi-vzit-v-baru-okouzlil-pohlednou-reporterku-ufc?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=1426810&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

Helen Yee (@helenyeesports) • Fotky a videa na Instagramu

https://www.instagram.com/helenyeesports/reel/DFLSTUROgn8/

 @jirkaprochazka 

VLČKOVIZE: Krausberry na cestách. Basy lahváčů mizí v mlze vzpomínek
„Ke čtyřicetiletému výročí vzniku skupiny Krausberry natočil režisér Michal Rákosník televizní dokument Krausberry Day.“ Josef Vlček ve své pravidelné glose tentokrát píše o muzikantských cestách za koncerty.
V předpremiéře se pohodový snímek objevil na festivalu Zlatá Praha. Vypráví jak o historii kapely, tak o tom, co dělají „muzikanti ve výslužbě“ dnes. Odehrává se z velké části na cestě autobusem z Prahy do Hradce Králové. Pánové sedí, pohodově rozprávějí a vzpomínají. Ale něco mi v těch okamžicích připadalo divné. No ano, vždyť oni vůbec nelejou!
Inu, staší pánové! Ach, kde jsou ty pijácké excesy při cestách na koncerty! Kde jsou ty basy lahváčů, které se cestou vypily! Rád vzpomínám na jednu cestu s Hudbou Praha a Garáží na koncert do Brna. Bylo to někdy koncem osmdesátých let. Polorozpadlý autobus vezl kromě muzikantů a jejich nástrojů celou věž, složenou z bas plných lahvového piva. Už na padesátém kilometru se prázdné basy měnily za plné a ještě se muselo přikoupit něco navíc, protože v té době na D1 zela stokilometrová bufetová díra až k Devíti křížům, kde se znovu doplňoval kontingent. Pak ještě pár loků před koncertem prý na odvahu - a bylo vymalováno. Na zpáteční cestě to bylo horší. Autobus měl poruchu, zastavil a jak jsme čekali skoro do rána na odtah v liduprázdném kraji daleko od posilujících lahváčů, z hlav pomalu mizela tolika pivy sponzorovaná odvaha a pomalu se do duší vkrádala kocovina.
To ovšem nebylo nic proti cestám teplického souboru Kuličky. Dnes už zapomenutý fenomén devadesátých let tvořili z části rockoví muzikanti a zčásti členové tamní filharmonie. Bylo to obrovské těleso – jen kytaristů bylo v souboru pět nebo šest. Když se víc než šedesátihlavý tým vydal někam na koncert – a v té době to bylo skoro každý víkend – potřeboval k tomu dva autobusy. Zažil jsem s nimi přejezd z Teplic do Olomouce nebo snad do Ostravy a to teprve byla pravá pivní smršť! Autobusy byly narvány basami s nějakým průměrným severočeským mokem a samozřejmě musely každou chvíli stavět, aby muzikanti, proměnění v průtokové ohřívače kapaliny, mohli někde u příkopu vypustit tekuté přebytky. Pořád některý z autobusů čekal na ten druhý nebo ho naopak doháněl. Nikde ale žádná nervozita, žádné naštvání. Osmělil jsem se a zeptal se jednoho z trumpetistů, cože je na tom zběsilém pití tak baví? „Ty to nechápeš? Jsme pryč od manželek!“
A vidíte, Krausberry, klasici českého hanspaulského blues, dlouholetí štamgasti už neexistující hospody U Tyšerů, si  v autobusu už jenom povídají. Možná fakt pijí opravdu jen občas a ne každý den jako dřív, možná už nemají na drahé pivo nebo jim to nemoci stáří nedovolí. Anebo to možná na nich požadoval z výchovných důvodů dramaturg, co já vím. No, ale i když si nemohli dát v autobusu jedno na odvahu nebo na radost, že na chvíli utekli od manželek, jsou i ve střízlivosti zdrojem stejné cool atmosféry jako před lety. Asi k tomu po společných čtyřiceti letech už není alkohol potřeba. Soudě podle svých zkušenosti tomu ale nevěřím.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu 
ZDROJ: 20. 1. 2025, Josef Vlček, news.headliner.cz
https://news.headliner.cz/novinky/vlckovize-krausberry?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

 Martin Kraus (Krausberry), Foto: Radim Malíček

Pane Rudiši, Vánoce už jsou nějaký čas za námi, ale zeptám se - užil jste si ty poslední v Praze?
Užil jsem si je v Českém ráji a v Berlíně. Ale mám rád adventní atmosféru v Praze, která je úplně jiná než v Berlíně. Tady se čas víc zastavuje - i když se nám to nezdá, všude je nákupní chaos a stres. Ale když je zima a jdete vymrzlými ulicemi, které rozehrává to pražské světlo, které patří k Praze a dělá z ní podle mě nějaký unikát… Tak tuto zvláštní atmosféru jsem se snažil zachytit i v knížce Vánoce v Praze.
Ta právě v Česku vyšla před Vánocemi – povídka o čtyřech samotářích, kteří se potkají na Štědrý den a plují pražskými ulicemi a hospodami. Kolik je v tom příběhu z vašich zážitků a pocitů?
Méně než by kdo myslel. Zároveň se mi to strašně těžko odděluje. Skutečně jsme takhle přes Vánoce Prahou několikrát procházeli třeba i s Jaromírem nebo s Dušanem Neuwerthem, naším kamarádem a producentem z kapely Kafka Band: jdeme z hospody do hospody, kecáme. Ale o čem jsem chtěl psát, že hodně lidí je na Vánoce skutečně samo, nejsou se svými rodinami nebo partnerkami. I společnost stárne a ta samota je, myslím, i velké společenské téma.
Jaroslav Rudiš o knížce Vánoce v Praze
ZDROJ:
výňatek z rozhovoru Jiřího Kubíka a Jaroslava Rudiše
Jaroslav Rudiš: Teď píšu o pivu, něco se ve společnosti mění
Jiří Kubík, 25.1. 2025, 0:00, www.seznamzpravy.cz
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-galerie-osobnosti-jaroslav-rudis-ted-pisu-o-pivu-neco-se-ve-spolecnosti-meni-266040#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=2&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Jaromír Švejdík alias Jaromír 99 a Jaroslav Rudiš

FOTO: Alois Nebel Film

Pivo a jeho slavní konzumenti
Pivo Češi milují. Průměrný Čech za rok vypije kolem 150 litrů, to je úctyhodné. Pivo bylo inspirací i pro mnohé umělce a terapií pro spoustu politiků a vědců. Zde jsou nejznámější milovníci piva.
Jaroslav Hašek
Jaroslav Hašek je proslulý svou vášní, se kterou pivo konzumoval. Říká se, že byl schopný vypít až třicet piv denně. Hospoda, kde trávil čas při psaní Osudů dobrého vojáka Švejka, se jmenovala U České koruny a byla v Lipnici nad Sázavou. V Praze velmi rád navštěvoval kdejakou putyku. Přímo nad jednou dokonce bydlel a byl na to pyšný. V kavárně Union se setkával s malířem Ladou. V Národní kavárně (na Národní třídě) se scházel s literáty kolem Vítězslava Nezvala a Seiferta, pak ale přesídlili do Slavie u Národního divadla, kde mimo jiné můžete ochutnat náš točený Budvar 33.
Bohumil Hrabal
Spisovatel Bohumil Hrabal strávil dětství v Polné, kde v místním pivovaru pracovala jeho maminka jako účetní. V dospělosti se vyhýbal dobrým restauracím, chodil jen do hospod. Jeho oblíbená byla U Zlatého tygra na Malé Straně (odtud pochází slavná fotka, kde je společně s Havlem a Clintonem), kde navštěvoval i jiné lokály. Rád navazoval nová hospodská přátelství, vyprávěl a naslouchal příběhům. Jednou prohlásil, že poslední pomazání si dá sám a udělá to plzeňským pivem.
Karel Čapek
Dalším tuzemským milovníkem piva byl spisovatel Karel Čapek. Jeho nejoblíbenějším byl šnyt. V roce 1936 o něm napsal fejeton, ve kterém zmiňoval své obavy o jeho dalším osudu. Jelikož šlo totiž o neurčitou míru (třetinka piva v půllitru, zbytek pěna), hospodští se jeho čepování vyhýbali. Vše ale dopadlo dobře a šnyt zůstal součástí čepovacích metod dodnes.
Winston Churchill
Známý politik Winston Churchill byl pověstný svou slabostí pro alkohol. Kromě whisky, koňaku a šampaňského si ale také rád pochutnával na pivu. Kolem roku 1930, kdy měl Churchill přednáškové turné, panovala v Americe prohibice. Politik měl ale výhodu, jeho doktor mu vystavil licenci na každodenní pití alkoholu, kde stálo, že musí vypít minimálně 250 mililitrů denně.
Albert Einstein
Fyzik Albert Einstein neholdoval alkoholu tam moc, jako předchozí účastníci našeho článku (prý ale hodně kouřil), pivo si dal ovšem občas rád. Na druhou stranu byl ale často zobrazován v pivních reklamách. Jeho podobiznu využilo například Jihoafrické pivo SAB Hofbrau Premium Lager v roce 1998. Stejně tak se Einstein objevil v kampaních Guinness „Good Things Come to Those Who Wait“ (Dobré věci přicházejí k těm, kteří si počkají). Dánská společnost Carlsberg zobrazila Einsteina společně s opicí, kde oba pijí pivo, v reklamě zazní: „Instinkt říká pivo. Rozum říká Carlsberg“. Takových kampaní, kde Einstein objevil je nespočet, zkrátka pivo bylo inspirací a vždy bude.
A jeden vtip na závěr:
Přijde Hertz do baru a objedná si: „Jedno pivo. A ať to kmitá!“
ZDROJ: 2.1. 2025, Autoři článku: Aleš Dvořák (Létající sládek) ve spolupráci s Anežka Šebková (Poeta, milovnice piva), www.budejovickybudvar.cz
https://www.budejovickybudvar.cz/blog/pivo-a-jeho-slavni-konzumenti

Spisovatel Jaroslav Hašek (s kloboukem) u piva

Záhada slavné fotografie: Na pivu s Hrabalem! 20 let od smrti spisovatele
Pane jo, kterému americkému prezidentovi se tohle poštěstilo? Sedět u jednoho stolu a klábosit se světoznámým spisovatelem a k tomu ještě významnějším dramatikem a pít dobré plzeňské pivo? V nejslavnější pražské hospodě! Mno, tohle si může dát Bill Clinton (70) do životopisu; má tam beztak pár škraloupů a jenom mu to vylepší kádrový profil...
Stalo se to ve čtyřiadevadesátém. Clinton v Praze strávil jen dvacet hodin, ale stihl spořádat řízek v bramboráku, tři plzně U Zlatého tygra s Bohumilem Hrabalem a zadout v Redutě do saxofonu, který dostal od českého prezidenta Václava Havla. Vzpomínka ovšem patří velkému pábiteli Hrabalovi. V pátek uplynulo dvacet let od chvíle, kdy skončila jeho životní pouť. Světově proslulý spisovatel vypadl z nemocničního okna Na Bulovce.
Ikona piva a zaplivaných putyk čtvrté cenové skupiny, celoživotní štamgast, vypravěč pitoreskních lidských příběhů, kočičí táta, vystudovaný advokát, který ale právnickou praxi nikdy nevykonával. K stáru ovšem nerudný dědek, kdekoho poslal do háje. K americkému prezidentovi byl ovšem přívětivý (prý ho zpracoval Václav Havel den dopředu), čehož důkazem je tenhle známý unikátní snímek fotografa Jiřího Jírů. Pro Nedělní Aha! zavzpomínal, co se tehdy před 23 lety dělo.
Jiří Jírů: Jak jsem tohle fotografoval...
„Oba prezidenti šli z Malé Strany přes Karlův most, byla už tma, blesky fotografů štípaly do očí, americký tým specialistů na státní návštěvy nařídil tři zastavení u tří různých soch. Měli s sebou tlustý provaz, kterým drželi turisty a fotografy světových médií čtyři metry od obou prezidentů. Před nimi jel malý náklaďáček se sklopenou zadní deskou a tam byli světoví kameramani a fotografové včetně Sharon Farmerové z Bílého domu a Dircka Halsteada, mého bývalého kolegy z časopisu Time. Když jsme dorazili k Tygrovi, tak bylo »jeviště« dokonale připravené.
Pan Hrabal seděl kupodivu u okna, v invalidním vozíku, několik americkou ochrankou pověřených štamgastů dělalo, že se jako nic neděje a že se z ňákých prezidentů nezblázní. Ti se usadili u stolu naproti výčepu, dali si řízek v bramboráku, s pivem. Pak náš pan prezident kývnul na pana Hrabala, aby si přisedl. Ten přijel na vozíku až k nim a přisedl si. U stolu byla také nějaká paní, jménem Albrightová, kterou tehdy nikdo neznal. Dělala tlumočnici, protože uměla česky. Za pár let se z ní stala ministryně zahraničí USA.
Novináře tam nepustili, a tak jsme mohli fotit jen my, tedy ta Sharon a já. Záhadou pro mě dodnes zůstává, proč měla ta Madeleine obyčejný půllitr a prezidenti jiný, vysoký, a také jak se dostala na stůl kniha Warhol. Asi za hodinu jsme jeli auty do Reduty, kde Clinton dostal od Havla saxofon, na který zahrál Sweet Valentine. Hrabal zůstal v hospodě, ostatní regulérní pivaři byli vpuštěni...“
Zdeničko, ukaž panu prezidentovi kozy!
Přímí svědkové setkání Hrabala s Clintonem vzpomínají, kterak po chvíli rozhovoru rozkurážený spisovatel zavolal k vedlejšímu stolu: „Zdeničko, ukaž kozy!“ Načež paní Zdenička vstala, vyhrnula si tričko a ukázala panu prezidentovi kozy. Bill Clinton sklopil oči, vypadalo to, že se stydí a nechce, aby se na něho pohlíželo jako na nemravu. Kdo by tušil, že si zanedlouho začne románek se stážistkou Monikou Lewinskou. Zdenička, když se jí ptali, jestli se nestyděla, opáčila, že je zvyklá, že pan Hrabal z jejích prsou šňupává tabáček...
Jiří Jírů
Většinu svého profesního života působil Jiří Jírů na poli žurnalistické fotografie. Začínal v 60. letech. V roce 1968 emigroval do Belgie. Dlouhodobě pracoval pro řadu světových magazínů. Jeho portfolio zahrnuje prestižní tituly: The Times, Telegraph Magazine, Paris Match, Herald Tribune, LIFE, Sports Illustrated, National Geographic, Business Week, New York Times, People, TIME, Newsweek, a další a agentury Black Star a Corbis-Sygma. Mezi lety 1993–2000 pracoval jako oficiální fotograf hlavy státu. Jeho strýcem byl slavný český fotograf Václav Jírů.
ZDROJ: 5. února 2017, 05:00, www.ahaonline.cz, Autor: mich,ehr
https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/130145/zahada-slavne-fotografie-na-pivu-s-hrabalem-20-let-od-smrti-spisovatele.html

U Zlatého tygra - Hrabal, Havel, Clinton, Albrightová
Foto - Jiří Jírů

Konec legendární dejvické nádražky. „Dáme to k soudu,“ varuje provozovatel
Ikonická hospoda dejvická nádražka má po třiceti letech končit. Správa železnic vysoutěžila nového nájemce, který prý nabídl nejvíc. Stávající provozovatel se ale brání, že jeho nabídka byla nejvyšší.
V sobotu 25. ledna večer je před dejvickou nádražkou tak narváno, že desítky lidí musejí popíjet venku pod slunečníky a stojí i na ulici. Atmosféra uvnitř hospody je ohromná. Přípitky, ťukání, zpěv, smích, pokus o tanec. Dva hospodští se u pípy nezastaví. Čepují pivo za pivem, na tácky nalévají zelenou, sem tam přinesou utopence nebo hermelín. Ani chvilku oddych.
I ceny jsou na tuto část Prahy ohromné. Pivo třicet osm korun, dvojka vína za čtyřicet, limonáda dvaadvacet, kafe za dvacku. Jídla k pivu kolem osmdesáti korun.
„Na, tady máš prezenčku. Podepiš to,“ dostávám ve frontě na pivo od dlouhovlasého chlápka propisku. Na pultu leží čtyři listy papíru plné podpisů. První se v 08:37 ráno podepsal/a Držška. Pak Viki Kovářová, Wonid, Lachtan, Hafan, Pavel „Mistr“ Černý a tak dále. Na prezenční listině je kolem sto dvaceti jmen a přezdívek. A to je teprve krátce po osmé večer a zdaleka ne všichni hosté se podepsali.
„To proto, aby se na nás nezapomnělo. Dneska je to speciální prezenčka. Další Frýbestr už asi nebude,“ pokrčí rameny mánička a odchází s plnými půllitry mezi další máničky. Pán za mnou mi vysvětluje, proč je tu tolik lidí a co je Frýbestr. Tradiční původně punková recesistická akce, která se v „Dejvickém Nádru“ koná každý rok na svátek Miloše a oslavuje legendárního moderátora československé televize Miloše Frýbu.
Dnes probíhá pětatřicátý ročník.
„Tady došlo ke zbožštění Miloše Frýby. Frýba je bůh, modla, nejúžasnější hlasatel všech dob. Oznamuje ty nejlepší zprávy – a to vždycky přesně v 8:50,“ slyším od různých lidí.
Třiadvacetiletá Agáta má Frýbu na hrudi. Je tu už od rána. První přípitek měla – jak jinak - v 8:50. „Pro mě je to tu domov. Sem přijdeš, máš tu kamarády, hrají tu domácký kapely, pořádají se tu kulturní akce, máme náš časopis, podívej na tu pestrost, těch subkultur…,“ hláskuje už poněkud ztěžka a rozpaží.
Má pravdu. U stolů sedí pankáči s čírem, rockeři a metaláci v džískách, máničky, anarchisti, mladí študáci, senioři, ženy, chlapi a nejméně dva psi.
Přesně v osm hodin a padesát minut začíná odpočítávání. „5, 4, 3, 2, 1. Je osm padesát. Frýýýýýba,“ zařve celá hospoda. A pak spustí chorál (na melodii Rybitví od Yo Yo Bandu) „Nejlepší zprávy jsou, od našeho Frýby, nejlepší zprávy jsou, v osm padesát…“
Hospoda vře.
A čím je vlastně dejvická nádražka, krom interiéru z osmdesátých let, jiná než hospody v okolí?
„Historií. Tady se vždycky scházel a furt schází underground. Desítky let. Pro mě je to mládí, domov, místo, kde lidi znám,“ vyjmenovává Efka s antifašistickým nápisem Dobrou noc, bílá pýcho na tričku.
„Je to ten typ hospody, že když řekneš kámošovi jdem na pivo, tak se neptá kam, ale jdeme sem,“ odpovídá zase Sváťa.
„Seš doktor, učitel, nádražák, student nebo zametač chodníků. Na tom tady nezáleží. Tady se baví každý s každým a hlavně se tu lidé baví a seznamují i mezi sebou,“ popisuje štamgast u baru.
„Je to tu syrový, opravdický, naše. Druhou takovouhle hospodu už nenajdeš. Rozhlídni se. Má to atmosféru, autenticitu, lidi sem chodí rádi, protože se léta znají,“ vysvětluje Pavel. Nádražku objevil v devatenácti, teď je mu pětačtyřicet. „A takovýhle místa si necháváme vzít. Kvůli prachům. To je hrozný,“ říká s lítostí.
Spor o budoucnost možná skončí u soudu
Pro hosty zdrcující zprávu, že Správa železnic (SŽ), která objekt s nádražkou vlastní, vypsala výběrové řízení na nového provozovatele, přinesl server Zdopravy.cz. Mluvčí SŽ Dušan Gavenda Seznam Zprávám informaci potvrdil. Napsal, že stávajícímu provozovateli Martinu Ullmanovi dali prý příležitost, ale bohužel se to obešlo bez patřičné odezvy. Co si pod touto větou představit, mluvčí nerozvedl. A SŽ tedy vyhlásila veřejnou soutěž.
„V podmínkách pro účast v soutěži bylo představení podnikatelského záměru s vizualizacemi prostoru, dále doložení referencí a složení kauce. Z uchazečů, kteří podmínkám soutěže vyhověli, pak byl vybrán ten s nejvyšší nabídkou nájemného, což odpovídá principu péče řádného hospodáře,“ popsal Dušan Gavenda.
Podle SŽ vyhrála společnost Spojka Events, která mimo jiné provozuje kavárnu Foyer Café v nedávno zrekonstruované Fantově budově hlavního nádraží v Praze. Nabídla cenu 351 korun za metr čtvereční měsíčně a splnila soutěžní podmínky.
Nabídka současného provozovatele Martina Ullmana byla ze soutěže vyřazena z důvodu „nedostatečných kvalifikačních dokladů (nesplnění referencí a vizualizace)“. A to i přesto, že v soutěži nabídl o třetinu vyšší nájemné ve výši 507 Kč /m2/ měsíc (zhruba 167 tis. měsíčně, dva miliony ročně) a v konceptu se zavázal k investicím v hodnotě 2,5 až tři miliony korun.
Seznam Zprávám zaslal Martin Ullmann vyjádření, v němž píše o účelovém vyřazení ze soutěže, o netransparentní frašce s předem jasným vítězem, o divadélku naoko, o porušení zákona o zadávání veřejných zakázek a celou věc chce dát k soudu.
„Doposud nemáme k dispozici žádné informace o složení komise, absentuje protokol z otevírání nabídek - respektive e-mailů, jména údajných účastníků soutěže, pořadí nebo jejich nabídky. Jedno je jisté, výsledky soutěže vyvolávají hluboké znepokojení a nabouraly institucionální důvěru ve spravedlnost,“ dovozuje Martin Ullmann.
Podle Správy železnic je však hotovo. Nájemní smlouva na pět let je podepsaná a platná. Kdy však dojde k reálnému předání restaurace, není jasné.
„Přesné datum v současnosti není možné stanovit,“ odpověděl neurčitě mluvčí SŽ.
Seznam Zprávy požádaly o rozhovor i vítěze soutěže Andreje Zaitseva, majitele Spojka Events. Přes mediální agenturu zaslal stručný popis svých plánů s nádražkou.
„Plánujeme přistupovat k celé záležitosti velmi citlivě. Máme tím na mysli nejen úpravy interiéru, ale i samotného gastro konceptu. Bude se jednat o pivní koncept založený na poctivém a tradičním přístupu k čepování piva a doplníme ho moderním koktejlovým lístkem,“ předestřel svou vizi. Redakci zaslal i vizualizaci nového interiéru.
Plno i v týdnu
Sobotní Frýbestr byl v dejvické nádražce svým způsobem mimořádnou akcí, do hospody se tedy vracím ještě ve všední den. V úterý, zhruba hodinku po otvíračce (ve 12:00) je většina stolů plná. Sedí tu chlapi v nádražáckých bundách, páreček milenců, slečna s dredy, vnučka s dědou, vysokoškoláci a spousta postarších chlapů. U jednoho stolu hrají kluci kostky.
O blížícím se konci oblíbené hospody se tu ví.
Pán v bekovce se zvedne od stolu a fotí portrét Frýby na stěně. „Na památku,“ vysvětluje. „Je mi sedmdesát, celý život jsem dělal hostinskýho, hospody mám rád, a proto vím, že takových, jako je tato, je už málo,“ říká.
O chvíli později si selfie dělá partička študáků. Také prý na památku. Kolem třetí odpoledne přichází zhruba šedesátiletý elegantní muž v padnoucím obleku a košili. V jedné ruce pivo, ve druhé utopenec. I on si udělá fotku. Poslal jí prý synovi, protože oba mají tuto hospodu rádi.
„Chodím sem už od mládí. Vždy, když jsem v Praze, skončí mi práce, tak se tu zastavím na pivo a párek. Něco si přečtu, dám si relax a je mi tu dobře. Má to tady atmosféru a jedinečné kouzlo,“ popisuje. I on si povzdechne, že hospody s autentickým geniem loci z Prahy nenávratně mizí. A že to je obrovská škoda.
ZDROJ: Jan Novák, Radek Vebr, 29.1. 2025, 13:00, www.seznamzpravy.cz
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-spor-o-dejvickou-nadrazku-269010#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=6&utm_campaign=abtest277_vis_box_impress_varD&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

České pivo má překvapivého vítěze. Souhlasíte s výsledky prestižní soutěže?
Degustační soutěž pořádá už od roku 2001 Český svaz pivovarů a sladoven ve spolupráci s Výzkumným ústavem pivovarským a sladařským. Titul České pivo za rok 2024 získal světlý ležák, který porotce nejvíce uspokojil v plnosti chuti, řízu i barvě. O které pivo se jedná?
Překvapivý celkový vítěz. A kde je Plzeň 12?
Do letošního ročníku degustační soutěže se přihlásilo celkem 26 pivovarů se 101 soutěžními vzorky. Vyhlášení výsledků se uskutečnilo na podzim u příležitosti Svatováclavské slavnosti českého piva. Vítězem hlavní kategorie „světlý ležák“ se stal Radegast Ryze hořká 12, mezi jedenáctistupňovými ležáky triumfoval Primátor 11 ležák a nejlepším světlým výčepním pivem vyhlásila odborná porota Zubr Gold. Ptáte se, kde je proslulá Plzeň 12? To redakci Kupi.cz také zajímalo.
„Soutěže se účastní piva, která přihlásí jednotlivé pivovary. Letos jsme měli se sto jedna přihlášenými vzorky rekordní účast. Plzeň 12, český klenot, se po dohodě s Plzeňským Prazdrojem soutěže neúčastní, dáváme prostor také dalším pivům,“ vysvětlil Kupi Tomáš Slunečko, ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven. Nicméně vítězný Radegast Ryze hořká 12 patří právě do portfolia Plzeňského Prazdroje.
V roce 2023 vyhlásila odborná porota nejlepším světlým ležákem Zubr Gradus společnosti Pivovary CZ Group.
Nejlepší světlý ležák (hlavní kategorie)
Piva Radegast, jejichž historie sahá do roku 1970, se od ostatních piv odlišují především svou výraznou hořkostí, kterou jim vtiskl první sládek Jaromír Franzl. To letos ocenili i porotci, když Radegast Ryze hořká 12 zvolili Českým pivem 2024.
1. místo: Radegast Ryze hořká 12, Pivovar Radegast, Plzeňský Prazdroj, a.s.
2. místo: Samson 12, světlý ležák, Pivovar Samson, s.r.o.
3. místo: Braník ležák, Pivovar Staropramen, Pivovary Staropramen, s.r.o.
4. místo: Klíč 12, Pivovar Cvikov, Pivovar Cvikov, a.s.
5. místo: Otavský zlatý, Pivovar Strakonice 1649, a.s.
„Je to také odměna všem generacím lidí z Pivovaru Radegast. Každý den se snažíme vařit pivo s výraznou a typickou hořkostí jinak, než to dělají ostatní. Ocenění si velmi vážíme a je pro nás motivací do další každodenní usilovné práce,“ okomentoval vítězství Ivo Kaňák, manažer Pivovaru Radegast.
Kupi oslovilo s prosbou o okomentování výsledků i několik pivařů z řad „neodborné“ veřejnosti.
„Celkově mě pořadí překvapuje. Radegast si dám rád, ale Samson a Braník bych na předních příčkách nečekal. Při studiích jsem je rád používal jako alternativu k dobrému pivu,“ říká pro Kupi u regálu s pivy Vojtěch, který v současnosti volí spíše menší pivovary. „Když piju na množství, nepohrdnu Únětickou 12, Vinohradskou 11 nebo právě čepovaným Radkem,“ dodává.
„Nejvíc mi chutná Plzeň, klasika, a obecně piva, co mají pořádný říz. Radegast hořký 12 nekupuju, ale věřím, že někomu ta hořkost může chutnat,“ říká pro Kupi Tomáš. „Jedině Budvar. Jednou jsme s kamarádama dělali taky vlastní degustaci piv. Zakryli jsme obaly a víte, které pivo podle chuti, barvy, perlivosti a dalších našich kategorií vyhrálo? Můj oblíbený Budvar,“ má jasno Jakub.
„Nechci se nikoho dotknout, ale hlavně ne Staropramen,“ přidal i jeden z negativních tipů pivař Michal. Nicméně každý má tu svou oblíbenou značku a rivalita mezi českými pivaři patří k místnímu folklóru.
Nejlepší světlý ležák 11%
V kategorii světlý ležák letos zvítězil Primátor 11 ležák, v roce vyhrál Velkopopovický Kozel 11.
1. místo: Primátor 11 ležák, Primátor, a.s.
2. místo: Velkopopovický Kozel 11, Pivovar Velké Popovice, Plzeňský Prazdroj, a.s.
3. místo: Ratar, Pivovar Radegast , Plzeňský Prazdroj, a.s.
4. místo: Zubr Grand, Pivovar Zubr, Pivovary CZ Group, a.s.
5. místo: Černá Hora Hořká 11, Pivovar Černá Hora, Pivovary Lobkowicz Group, a.s.
Nejlepší světlé výčepní pivo
V kategorii nejlepší výčepní pivo letos zvítězil Zubr Gold, v roce vyhrál Litovel Moravan.
1. místo Zubr Gold, Pivovar Zubr, Pivovary CZ Group, a.s.
2. místo: Rebel Brodská 10, Měšťanský pivovar Havlíčkův Brod, a.s.
3. místo: Primátor Antonín, Primátor, a.s.
4. místo: Ježek Šenkovní 10% , Pivovar Jihlava, Pivovary Lobkowicz Group, a.s.
5. místo: Samson 10, světlé výčepní, Pivovar Samson, s.r.o.
Nejlepší tmavé pivo
V kategorii tmavé pivo letos zvítězil stejně jako loni Bernard Černý ležák 12.
1. místo: Bernard Černý ležák 12, Rodinný pivovar Bernard, a.s.
2. místo: Kutnohorská Černá 12, Pivovar Kutná Hora, Pivovar Cvikov, a.s.
3. místo: Postřižinské pivo Tmavý ležák, Pivovar Nymburk, s.r.o.
4. místo: Rebel Černý, Měšťanský pivovar Havlíčkův Brod, a.s.
5. místo: Černá Hora Tmavé – Granát, Pivovar Černá Hora, Pivovary Lobkowicz Group, a.s.
Nejlepší nealko pivo neochucené
V kategorii nealkoholických piv letos zvítězil Birell od Radegastu, v loňském roce vyhrály Krušovice Hořké nealko.
1. místo: Birell, Pivovar Radegast, Plzeňský Prazdroj, a.s.
2. místo: Pito, nealko pivo, Pivovar Samson, s.r.o.
3. místo: Rebel nealko, Měšťanský pivovar Havlíčkův Brod, a.s.
4. místo: Lobkowicz Premium Nealko, Pivovar Protivín, Pivovary Lobkowicz Group, a.s.
5. místo: Bernard S čistou hlavou Free, Rodinný pivovar Bernard, a.s.
Nejlepší nealko pivo ochucené
V kategorii ochucených nealkoholických piv letos zvítězil Refresh Grapefruit od Pivovaru Protivín, v loňském roce vyhrálo Litovel Pomelo.
1. místo: Refresh Grapefruit, Pivovar Protivín, Pivovary Lobkowicz Group, a.s.
2. místo: Primátor N – Nealko tropický citrus yuzu, Primátor, a.s.
3. místo: Litovel Řezaný citron, Pivovar Litovel, Pivovary CZ Group, a.s.
4. místo: Radler nealko citron, Pivovar Strakonice 1649, a.s.
5. místo: Svijanský Vozka yuzu a bergamot, Pivovar Svijany, a.s.
Zdroje: Kupi.cz, Český svaz pivovarů a sladoven, Prazdroj
ZDROJ: Aktuality, 29. ledna 2025, Tomáš Lichnovský
https://www.kupi.cz/magazin/clanek/31950-vitez-ceske-pivo?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

Pivní kultura, hořické pašijové hry a výroba modrotiskových forem nově na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR
Ministr kultury Martin Baxa dnes v Břevnovském klášteře předal zástupcům Českého svazu pivovarů a sladoven, z.s. certifikát o zápisu nominace Pivní kultury v ČR na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky.
Zápis na národní seznam schválil ministr Baxa na doporučení svého poradního orgánu Národní rady pro tradiční lidovou kulturu. Kromě Pivní kultury v ČR byly na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury zapsány ještě další dvě položky; Hořické pašijové hry a Výroba modrotiskových forem. Certifikáty předkladatelům budou předány na Ministerstvu kultury během následujícího měsíce. Na národním seznamu tak je  celkem 36 položek.
„Kultura piva jako soubor tradičních znalostí, dovedností, zvyklostí a společenských událostí je v České republice nepochybně kulturně sociálním fenoménem. České pivovarnictví má nejenom bohatou tradici, ale je i důležitou součástí našeho kulturního dědictví. Jsem rád, že Svaz pivovarů a sladoven ČR s touto iniciativou přišel a přeji pečovatelům o pivní kulturu v ČR mnoho úspěchů. Zároveň blahopřeji všem, kteří stojí za novými zápisy do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury a děkuji za jejich dlouhodobou práci a úsilí, které k tomuto výsledku vedly. Tímto způsobem zůstává pro další generace zachováno dědictví našich předků; jejich um, dovednosti i schopnost poradit si s těžkostmi života a vidět a užít si jeho krásy v daných podmínkách. Český seznam je bohatý a mám radost, že se i nadále rozrůstá,“ řekl ministr kultury Martin Baxa.  
Pivní kultura v ČR (předkladatel Český svaz pivovarů a sladoven, z. s.)
Nominace pivní kultury do národního seznamu není první nominací související s pivem. Pozoruhodným fenoménem z této oblasti je pivovarské bednářství, reprezentované bednářskou dílnou plzeňského pivovaru, zapsané do národního seznamu v roce 2018.  Dalším úspěšným zápisem, tentokrát na Seznam světového dědictví UNESCO, se stal v roce 2023 zápis města Žatce a krajiny žateckého chmele.  Podání nominace Pivní kultury v ČR na národní seznam také předcházely úspěšné zápisy pivní kultury na krajské seznamy v Plzeňském a Jihočeském kraji. Pivní kultura je jako tradice předávána z generace na generaci minimálně od poloviny 19. století. V České republice je pivní kultura živý fenomén založený na odborné i laické pospolitosti, sdílení, sdružování a předávání poznatků, zkušeností, nadšení, zájmů, symbolik a identity. Celý cyklus je živou interakcí mezi výrobci a konzumenty nesoucí znaky regionality a života v komunitách.  Nejdůležitějším aspektem nominace je ovšem společenská rovina – společné sdílení (nejen) času. Pivo je součástí většiny společenských událostí jak ve městech, tak na venkově. Téma tradičně rezonuje rovněž ve folklóru, především v lidových písních. Pivní kultura prostupuje téměř veškerým společenským životem v České republice, což bylo hlavní motivací předkladatelů návrhu k jejímu zapsání do seznamu. 
Hlavním účelem Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky je ochrana, zachování, identifikace, rozvoj a podpora nemateriálního kulturního dědictví na území České republiky. Pivní kultura v ČR, Hořické pašijové hry a Výroba modrotiskových forem doplnily seznam vytvořený v předchozích letech 2009 až 2023. 
Zápis do národního seznamu je základní podmínkou pro možnou nominaci do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO). Do něj jsou zapsány zatím tyto české statky: Slovácký verbuňk (2005), Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku (2010), Sokolnictví (2010 – přidružení ČR k nadnárodní nominaci koordinované Spojenými arabskými emiráty) Jízdy králů na jihovýchodě České republiky (2011), Slovenské a české loutkářství (2016 – společná nominace Slovesné republiky a České republiky), Modrotisk (2018 – společná nominace České republiky, Maďarska, Německa, Rakouska a Slovenské republiky), Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek (2020), Vorařství v Evropě (2022 – společná nominace ČR, Lotyšska, Německa, Polska, Rakouska a Španělska), Ruční výrobě skla (2023 – společná nominace ČR, Finsko, Francie, Maďarsko, Německo a Španělsko).
V roce 2022 byla zapsána první česká nominace do dalšího seznamu UNESCO, a to do Registru osvědčených postupů na zachování nemateriálního kulturního dědictví s názvem „Strategie pro zachování tradičních řemesel ˗ program Nositelé tradice lidových řemesel“.
Kontakt pro média:
Bc. Jana Malíková
tisková mluvčí
E: press@mk.gov.cz
ZDROJ: 30.01.2025 15:48, ministerstvo, Novinky a média, výňatek z článku
https://mk.gov.cz/novinky-a-media-cs-4/6045cs-pivni-kultura-horicke-pasijove-hry-a-vyroba-modrotiskovych-forem-nove-na-seznamu-nematerialnich-statku-tradicni-lidove-kultury-cr

ilustrační foto: Josef Lada - Švejk s pivem

Zemřel legendární harmonikář od Zlatého tygra a Hrabalův přítel Pepíček Čečil
Ve věku 75 let zemřel harmonikář Josef "Pepíček" Čečil. Byl známý svým muzicírováním v hospodách, třeba té pražské U Zlatého tygra. Přátelil se i se spisovatelem Bohumilem Hrabalem, který ho zmínil i ve svém díle.
O smrti Čečila informoval v neděli spisovatel a básník Miloš Doležal. "Dohrál, dopil, dozpíval pražských (vysočinských atp.) putyk král Pepča Čečil muzikant, zpěvák, herec, recitátor, zahradník, kamarád," napsal na facebooku. Hudebníka našli mrtvého v neděli a přesné datum úmrtí má určit lékař, uvedl Doležal pro TN.cz.
Legendárnímu harmonikáři bylo 75 let a byl nedílnou součástí pražského hostince U Zlatého tygra, kde se setkával i se spisovatelem Bohumilem Hrabalem, popisuje web Headliner. Působil ale i v jiných známých hospodách.
​"Začátek mého muzicírování patří do Pardubic. Bylo mě asi osm až devět roků, když mému bratrovi rodičové k Vánocům koupili harmoniku – heligonku zn. Fírottí a na ni začal bratra učit náš tatínek, všestranný muzikant. Škoda jen, že u muziky a divadla nezůstal a dal se na politiku," vzpomínal na své začátky Čečil.
Oblíbený harmonikář se dostal i do Hrabalovy prózy. "Kdysi jsem si představoval nebe, že tam jsou kocouři. Teď je moje představa nebes ta, že kromě kocourů se v nebi ještě pije neustále pivo a k tomu hraje Pepča na heligonku," citoval jeho slova jeden z fanoušků pod Doležalovým příspěvkem.
"Dodnes nechápu, kolik toho zvládl vypít, a přitom stát a hrát. Tak kéž mu Pán dá 'hospodu teplou' i sklenici vrchovatou. Teda radši dvě: tenkrát střídal pivo s fernetem," vzpomínal další z fanoušků. "Ať ti tam půlitr nikdy nevyschne," dodal další.
ZDROJ: Pavel Nádvorník, 17. 2. 2025, 17:59, tn.nova.cz
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/598223-zemrel-legendarni-harmonikar-od-zlateho-tygra-a-hrabaluv-pritel-pepicek-cecil?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.context