Pivo v Akci a René Costache

Jiří "Denisa" Procházka - absolutní špička českého MMA, zanícený sportovec, velký obdivovatel samurajů a etického kodexu BUSHIDO, sám také nazývaný "Samuraj z Moravy" a jeho rozlučkové pivko před odletem do japonské Jokohamy, kde nastoupí v hlavním zápase na galavečeru organizace Rizin FF k titulovému boji o pás šampiona ve váze do 93 kilo.

 @jirkaprochazka u pivka

Jiří "Denisa" Procházka

@jiri_bjp

 jiridenisaprochazka.com

Když Praha za noci zazáří neónem (z filmu SVĚTÁCI), text: Vratislav Blažek
Tak jako z myší šedi
je lidskej život utkán,
někomu to snad sedí,
leč já jsem jinej pták,
má horká krev mě svědí
a k velkejm činům nutká,
tak vy si žijte v šedi,
já naopak!

Když Praha za noci
zazáří neonem,
není mi pomoci,
já slyším pojd' honem.
Vrhnu se do saka
a bílý košile
a s gustem čmeláka
jdu cumlat svět.

Tak jako za nevěstou
jdu hejčkat noční Prahu
a co mě potká cestou,
nezažil Pařížan.
Praha je velkoměsto
a já mám taky snahu,
jsem nočních tahů
pěstoun a bonviván.

Když Praha za noci
zazáří neonem,
není mi pomoci,
já slyším pojd' honem.
Vrhnu se do saka
a bílý košile
a s gustem čmeláka
jdu cumlat svět.

Do pátku od pondělka
je člověk jen to tělo,
jak přičinlivá včelka
jede a plní plán.
V sobotu mám i duši
a zt'atej jako dělo,
jsem od paty až k uším
bonviván.

Když Praha za noci
zazáří neonem,
není mi pomoci,
já slyším pojd' honem.
Vrhnu se do saka
a bílý košile
a s gustem čmeláka
jdu mlsat svět.
Tak chojd'te k nám lidi
už ve čtvrt na sedm,
chod'te k nám na pivečko každý čas,
chod'te k nám každej den,
ne jednou za tejden,
přivítá dívčí úsměv vás

Nad hlavou mlíčnou dráhu
a v hlavě litr pití,
Jdu hejčkat noční Prahu,
v sobotu jsem svůj pán.
Praha je velkoměsto
a já mám taky snahu,
jsem nočních tahů
pěstoun a bonviván.

Když Praha za noci
zazáří neonem,
není mi pomoci,
já slyším pojd' honem.
Vrhnu se do saka
a bílý košile
a s gustem čmeláka
jdu cumlat svět.

Pod lipkama - J.H. Krchovský
Sám vožírám se pod lipkama,
půllitr laskám polibkama
a vidím skrz jeho prasklý sklo
tvář po který se mi zastesklo
a která mi tu tolik schází
a hospodskej šel pro obvazy...

J. H. Krchovský s pivkem, FOTO: Zdeněk Sodoma

Jako vloni - J.H. Krchovský
Je stejně krásně jako bylo vloni,
a kromě piva zas i lípy voní,
jak vlasy krásný holky,
co si tu sním o ní,
že v ruce s mou rukou
visí se mnou na jabloni
Ale kolem seděj zase jenom oni
- ti, co mě tak serou,
stejně jako vloni!

„Pivíčko pivo, pivo červený. Bez tebe, pivíčko, veseloučko není.
Kdyby si chmel po hradbách nelez, tak bys nenadělal z panenek nevěst.“ 

„Nebylo to špatný na popíjejícího tátu, ne? Myslím, že to dělám pro všechny starší lidi tady. Pořád je naděje,“
Donald "Cowboy" Cerrone (nar. 29.3. 1983, USA), bojovník MMA a rekordman organizace UFC, po zdrcujícím vítězství nad Alem Iaquintou (UFC Fight Night 151, 4. 5. 2019).

 Donald Cerrone s pivkem.

https://fightbooth.com/wp-content/uploads/2016/09/cowboy-bud.jpg

Přibližné začlenění pivovarů dle výstavu:
DOMOVARNÍK - do 1 hl (100 l) ročně
MIKROPIVOVAR - do 100 hl ročně
MINIPIVOVAR - do 10 000 hl ročně
MALÝ a STŘEDNÍ PIVOVAR - do 100 000 hl ročně
VELKÝ (PRŮMYSLOVÝ) PIVOVAR - nad 100 000 hl ročně 
Zákon neurčuje kategorizaci pivovarů podle ročního výstavu hektolitrů piva. Přehledná tabulka je pouze orientační.
ZDROJ: http://www.zejdlik.cz/ 

Největší pivovary v ČR podle výstavu hl/rok:
nad 10 000 000 hl/rok
Plzeňský Prazdroj a.s. (Pilsner Urquell, Gambrinus, Radegast, Velkopopovický kozel) 
3 100 000 hl/rok
Pivovary Staropramen a.s. (Staropramen, Braník, Ostravar)
2 300 000 hl/rok
Heineken a.s. (Krušovice, Zlatopramen, Starobrno, Březňák)
1 470 000 hl/rok
Budějovický Budvar n.p.
894 000 hl
Pivovary Lobkowicz a.s. (Černá Hora, Protivín, Uherský Brod, Jihlava, Klášter, Vysoký Chlumec a Rychtář) 
Pořadí či výstav největších pivovarů se k dnešnímu dni může lišit.

KILO PIVA DO SÁČKU, PROSÍM...
U nás se pivo s sebou čepuje do džbánků, zatímco v Číně se místní pils TSINGTAO čepuje do sáčků, váží se a poté popíjí plastovým brčkem. Pivko se tedy sosá brčkem, nebo se ukousne růžek sáčku a nápoj se vycucává!

...a taky jsem poznal hosty v kuchyni, ten stůl štamgastů, každej den jsem musel čistit sklenice štamgastů, každej měl svoje číslo a svoji značku, sklenice s jelenem, a sklenice s fialkami a sklenice s městečkem, a sklenice hranaté a sklenice bachraté a kameninový džbánek se značkou HB až z Mnichova, a tak každý večer přicházela ta vyvolená společnost, pan notář a přednosta stanice a soudu, a zvěrolékař a vedoucí hudební školy, a továrník Jína, a všem jsem pomáhal do kabátu a z kabátu, a když jsem přinesl pivo, musela každá sklenice jit k rukám toho, komu patřila, a já jsem se divil, jak bohatý lidi se dovedou celý večír bavit třeba o tom, že za městem je lávka a tam u tý lávky před třiceti lety byl topol, a teď to začalo: jeden říkal, že tam nebyla ta lávka, že tam byl pouze ten topol, a druhý, že tam nebyl topol, a že tam byla ne lávka, ale jen prkno se zábradlím…, a tak vydrželi upíjet pivo a bavit se na tohle téma a křičet a nadávat si, jakoby ale všechno naoko, protože užuž proti sobě přes stůl křičeli, že tam byla lávka, a ne topol, a z druhé strany že tam byl topol, a ne lávka, ale pak si zase sedli a bylo všecko v pořádku, to křičeli jen proto, aby jim líp chutnalo pivo, jindy zase se přeli o to, jaké pivo je v Čechách nejlepší, a jeden že protivínský, a druhý že vodňanský, a třetí že plzeňský, a čtvrtý že nymburský, a krušovický, a tak zase na sebe křičeli, ale všichni se měli rádi a křičeli jen proto, aby se něco dělo, aby nějak zabili ten večerní čas… A pak zase pan přednosta se naklonil, když jsem mu dával pivo, a pošeptal, že pan zvěrolékař byl viděn u slečen U Rajských, že tam byl na pokoji s Jaruškou, a pan ředitel měšťanský školy zase šeptal, že tam sice byl, ale ne ve čtvrtek, ale už ve středu, ten zvěrolékař, ale s Vlastou, a tak zase celý večer se bavili jen o slečnách U Rajských, a kdo tam byl a kdo tam nebyl, a já když jsem to slyšel, ty jejich řeči, tak mi bylo jedno, jestli za městem byl topol a lávka, anebo tam byla lávka, a ne topol, nebo jen ten topol, ani jestli je lepší branický pivo anebo protivínský, já jsem nechtěl nic vidět a nic slyšet než vidět a slyšet, jak to vypadá tam U Rajských.
Obsluhoval jsem anglického krále - Bohumil Hrabal

"Tady mají dobrý pivo, sem budu chodit." 

 Bohumil Hrabal

B. Hrabal u pivka, foto: Národní muzeum, fotografie: Hana Hamplová

Palindrom (z řec. palindromos, běžící pozpátku) je slovo, věta, číslo nebo melodie (obecně jakákoliv sekvence symbolů, např. sekvence DNA), která má tu vlastnost, že ji lze číst v libovolném směru (zprava doleva nebo zleva doprava) a má vždy stejný význam:
Jelenovi pivo nelej.

Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbon, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév. Tak za jediný měsíc průměrně slisuji dvacet metráků knížek, ale abych našel sílu k té mé bohumilé práci, tak za těch třicet pět let jsem vypil tolik piva, že by z toho ležáku byl pasedátimetrový plavecký bazén, sady sádek na vánoční kapry. 

 Příliš hlučná samota - Bohumil Hrabal

Zelenou polévku přinesli z kachlové hlubiny hospody U mostu. Hledí se do plavého kouře, první pivo v hospodě u mostu, kdysi zachráněného hrdinou Sýkorou. Tak zůstal Ostravě most a mohla se otevřít hospoda u něj. Posbírat odvahu, je ráno, sedm osmdesát.
Dávno U Rady viděl jsem nahou velkou ženu, na stolech sražených, na sražených ubrusech. Chlapům v ruce svítil rum. Byl poslední den, nazítří zamykali. Nebylo kam jít. Dneska má u nově otevřeného Rady každý před sebou projekt. Dneska má každý před sebou projekt.
Z nálevny Křižánek odešli cikáni, odešli. Výheň žlutých stěn zamazaných reprodukcemi kaváren a cypřišů. Nikdo nic neřeže, nehází, v čekárně Křižánek. Nikdo nepropije spoj. Nikdo, uraženě pozorovaný číšníkem.
U Hlubka v rohu chlap. U Hlubka v okně počasí, v popelníku dopoledne, v rohu chlap. Židlí jako o vánocích, v říjnu U Hlubka. Sedám velmi daleko, hospodská chrchle, vlastního slova neslyšet.
Do Karolinky nejdu, pro ten vikýř na hajzlu, kterým leze skvrnitý listopad… pozdě, sedím tady a není místo. Venku je místa strašného, jako když se zbourá důl, venku je černobýl až ke břehu hospody. Půllitr petrolejka, zvedám světlo. Hádám, kdo je ještě havíř, všichni platili nějak moc. 
Někdy přejedou vagóny. Ivan Motýl nepřejel nikdy.
Spolek bývala hospoda. Dnes je tady pivo, stoly lidí, personál. Od všeho několik druhů. Ale žádný důvod, nikdo mě nenutí.
Na konci bloku pivnice Baník a červený kostel, kolem město. Viděl jsem zázraky, letět stůl. Muž vleče ženu, bledou jak účtenka, skončit to, do piče, skončit. Vleče kolem kostela, jebe život, setře jí vlasy, ramenem shodí sníh.
V Severce, oranžovém podniku, někoho zabili. Dávno, nic není poznat, cikánka křikne z dlaně dlouhý osud. O životě ví, drží se sklenice, neřekne, jak skončím. Severka zhasne v deset v noci.
Jako by se U Dlouhých dalo ještě těžit, čekat ještě na Bezruče v harendě roztopené, blem blem. 
Ráno než chandra, celostátní noviny a pražský lahváč… ale to tady neříkej, tady se přece cítí jinak… jinak ti hubu rozbije za horníka nějaký vracející se básník.
V Sokolovně u pultu vrací drobné slovo, po zavírací době, pije se narychlo. Máme děti. Stavím židli na ježka, uvidím ženskou s hadrem. Uvidím valčík.
Nošovická je na prodej. Dřív se tu hrabalo v žebrech, v uzených. Končí tu den, ulice, celé město.
Úplně jako všude.
Ukázka z díla Petra Hrušky o Ostravě - BŘEHY HOSPOD 

To pivo! 
Zase jsem se opil tím pivem
To pivo 
je mým topivem.
Milan Kroupa

Už málo mi zbývá, jen píseň má tklivá
tak málo mi zbývá, dál budu však mlčet, just!
ach málo mi zbývá, tak málo mám piva
tak málo mám piva, a ještě mi teče z úst
J. H. Krchovský - ze sbírky Dvojité dno

Zamženým oknem hledím ke hřbitovu nahoru
počítám v duchu, kolik mi tak ještě zbývá
poslední list se snesl na dvůr z mého javoru
jdu ke sklepu, – ach bože: už jen čtyři piva
J. H. Krchovský - ze sbírky Poslední list

Belgičtí mniši vzkřísili 220 let staré pivo po nalezení receptu 
Belgičtí mniši vzkřísili pivo naposledy vařené před 220 lety. Když v roce 1795 francouzská vojska vyplenila a zničila pivovar Grimbergen, vznikly obavy, že došlo i ke ztrátě středověkých receptů mnichů. Řád premonstrátských řeholních kanovníků v opatství severně od Bruselu začal znovu vařit pivo poté, co byly recepty a metody z 12. století objeveny v archivu. Mniši doufají, že po pondělním schválení plánů na výstavbu nového pivovaru, se jim povede do konce roku 2020 vyrobit první šarži černého piva s 10,8 % alkoholu. Představený Karel Stautemas řekl, že mniši v tomto opatství věří, že je důležité zabývat se jeho dědictvím a tradici pivovarnictví. Mnich, který bude jedním z pěti až šesti pracovníků nového pivovaru, dodal: „Pivovarnictví vždycky patřilo k náboženskému životu.“ Podle ředitele projektu Marca-Antoina Sochona ze společnosti Carlsberg, pivovar plánuje vyrábět limitované edice piva, které se již vyrábí ve velkém měřítku pod názvem Grimbergen. 10 000 hektolitrů piva ročně se bude vařit ze stejných kvasinek, což přinese „veškerou ovocnost a kořeněnost“, a zároveň se během procesu vyzkouší nové metody, jako je zrání piva v dřevěných sudech a studené chmelení. Projekt financovaný společností Carlsberg bude zaměřen na využívání místní sklizně, včetně chmele vysazeného v zahradě opatství.
Mniši se budou řídit pravidly belgických výrobců piva, což znamená, že budou vařit za opevněnými zdmi opatství, dohlížet na celý proces vaření piva a využívat zisky na udržování opatství a podporu charitativních organizací. Od založení v roce 1128 bylo opatství Grimbergen zničeno požárem a znovu přestavěno již třikrát.
Opatství se rozhodlo přijmout bájného ptáka fénixe jako symbol znovuzrození a motto „ardet nec consumitur“, což znamená „spálené, ale nezničené“.
The Independent / Přeloženo Microsoft News

Když je mi mizerně, dám si dopoledne dvě tři piva a je mi zase fajn.
Spisovatel Petr Šabach

Buřty, pivo, nenávist 
Hospůdka páté cenové skupiny.
Na zemi bláto, ve stěnách pukliny.
No, není bůhvíjaká.
Jenže mě stačí, jen žádný obavy.
S borcema pivo leju si do hlavy.
Pijeme na stojáka.

Na jídelním lístku
co bych asi měl tak číst?
Dávno vím co na něm stojí:
Jenom buřty a pivo a nenávist.

V hospůdce páté cenové skupiny.
V hlavě mám pivo, ale ne piliny.
Tam venku zmeškal jsem start.
Co mi svět dává, nespletu do věnce.
To všechno vzal by bezrukej z kredence.
Čmárám si na umakart.

Na jídelním lístku
co bych asi měl tak číst?
Nabídka je pořád stejná:
Jenom buřty a pivo a nenávist.

V hospůdce páté cenové skupiny
ať hodí šutrem ten, kdo je bez viny.
Šéfíku, ty to nejsi.
Jen si svý řeči nabouchej do kecek,
nezkoušej na mně, že nikdy nemáš vztek.
A na ten připijem si.

Z jídelního lístku
tady nemá smysl číst 
ani jíst ani nic
Koukni kolem a co vidíš:
Jenom buřty a pivo a nenávist.

V hospůdce páté cenové skupiny
nemám svou starou, jen od ní modřiny.
Jinak mi nedává nic.
Pojďte se bavit, nebudem zdeptaný.
Ruce tý sochy z růžový fontány
narveme do popelnic!
Narveme do popelnic.

a ty nóbl kabáty taky 
Narveme do popelnic.
Narveme do popelnic.

a ty nóbl autíčka 
Narveme do popelnic.
Narveme do popelnic.

a lásku a všecko hezký
Narveme do popelnic.
do popelnic
   Michal Horáček - textař

David "Pink panther" Kozma 
- Rodilý Karviňák.
- Zápasník MMA (Mixed Martial Arts - Smíšená bojová umění).
- Šampion největší české MMA organizace OKTAGON (váha do 77 kg).
- Podle TAPOLOGY.COM je v pořadí profi zápasníků velterové váhy JEDNIČKA pro východní Evropu.
- Ačkoliv je stále v pracovním poměru, v profesionální kariéře vybojoval téměř čtyři desítky zápasů pod různými organizacemi a šíří pověst karvinské síly nejen v České   republice, ale i v zahraničí. 
- Na přiloženém snímku David regeneruje a tiší žízeň nápojem s nutriční hodnotou, vyváženým obsahem iontů a minerálních látek, vitaminů a polyfenolů (flavonoidů) s     antioxidačním účinkem.

 D. Kozma u pivka. FOTO: Instagram D. Kozmy - @david.pinkpanther.kozma

Scéna z filmu ROMing - scénář Marek Epstein
(K domu přijíždí pošťák a volá na Roma Romana, který stojí u otevřeného okna.)
pošťák: "Daniheli! Mám pro vás psaní!"
(Roman se snaží rychle zavřít okno.)
Roman: "Já nic nedlužím!"
pošťák: "Je to bez pruhu!"
(Roman spustí k pošťákovi na provaze košík. Pošťák vloží do košíku dopis.)
pošťák: "Dostanu sedm pade za známku."
(Roman vytáhne košík nahoru.)
Roman: "Tak moment."
(Roman zmizí v bytě. K dole stojícímu překvapenému pošťákovi spustí košík se třemi lahvemi od piva.)
Roman: (na pošťáka) "A ještě vám zbude."

Tradiční český nedělní oběd nikdy nebyl dražší
Americká agentura Bloomberg si všímá rostoucích cen potravin v Česku. Ilustruje je na příkladu zdražování oblíbeného českého jídla, „vepřa-knedla-zela“, a také piva. 
„Nedělní oběd nebyl pro Čechy milující knedlíky nikdy dražší,” zní titulek středečního článku Bloombergu. Ten vychází i z úterních čísel Českého statistického úřadu o inflaci. Podle nich právě pivo bylo letos v květnu o více než sedm procent dražší než loni ve stejnou dobu roku.
Podle ekonomů za zdražováním stojí hlavně horší loňská úroda, ale i další faktory.
„Důvodů citelného zdražování piva je více. Spojuje se loňská slabá úroda ječmene a chmelu, způsobená nevídaně teplým a suchým počasím, ale také růst cen energií a mezd, pochopitelně včetně těch v tuzemském pivovarnictví,” upozornil hlavní ekonom Czech Fund Lukáš Kovanda.
ZDROJ: Novinky.cz, 12.6. 2019

Když město zmizelo v údolí, dostal chuť na pivo a na cigaretu. Vjeli do podhůří, řidič vytáčí serpentiny, krajina je zajímavější. Autobus pšoukne, pár lidí vystoupí, nepřistupuje nikdo a nakonec jede sám až nahoru na kopce. Výš jsou jen bačové a mraky ovečky.
Ladislav Pecháček: Dobří holubi se vracejí

Pivo je sluncem na pólu, studní na poušti,...
Ladislav Pecháček: Dobří holubi se vracejí

Jeff Bridges opět zazářil jako Dude z kultovního filmu Big Lebowski v reklamě na pivo Stella Artois. V reklamě, která se vysílala v přestávkách amerického Super Bowlu (2019), vystupuje také herečka Sarah Jessica Parker ve své nejslavnější roli Carrie Bradshaw ze seriálu Sex ve městě. 

Osudové pivo jí změnilo život. Tenhle scénář psal sám život. Legendární pochod Praha – Prčice se stal osudovým pro spisovatelku a scénáristku Halinu Pawlowskou. Seznámila se na něm se svým manželem Zdeňkem. „Asi pět kilometrů za Prahou mě zaujal hubený blonďák, který cinkal,“ nechala se slyšet Halina. „Chvíli mi trvalo, než jsem cinkot identifikovala. Bylo to pět lahví piva, které si můj budoucí muž vzal na túru s sebou. Cinkot lahví s pivem mě provázel celý náš společný život,“ zavzpomínala Pawlowská, která seznámení se Zdeňkem do detailu popsala ve filmu Díky za každé nové ráno. 

Štamgasti se pro záchranu své oblíbené hospody svlékli do naha a zpívali.
Stálí zákazníci legendární hospody The Coach & Horses v londýnské čtvrti Soho odhodili na protest své svršky. Podnik má totiž převzít firma provozující řetězec hospod a lidé se bojí, že jejich špeluňka přijde o svou jedinečnou atmosféru. A tak dali najevo svůj nesouhlas zpěvem a nahotou. Na záchranu podniku vznikla rovněž petice. Tu už podepsalo přibližně 15 tisíc lidí. Hospoda byla založena už v roce 1847, současný provozovatel ji má v nájmu od roku 2006. Evidentně se mu daří v ní udržet jejího originálního ducha, což by však teď mohlo skončit. Nájemní smlouva mu končí 23. června 2019. Pak podnik převezme nový majitel, společnost Fuller´s, která má v současné době kolem 400 hospod, z nichž zhruba polovinu provozuje sama. 
informoval server deníku The Sun

Czechoslovakia is very nice country, jo? Hele, máš tady beer - the best of beer here.
PUPENDO (2003) - scénář: Petr Jarchovský, předloha: Petr Šabach (kniha)

"Začal jsem k tomu přistupovat s velikánskou pokorou, s tím že to je prostě mnohem víc než my sami. To téma pivo je prostě překrásné a my jsme malinkatí konzumenti, kteří tomu jenom přispívají drobnou částí."
Jiří Štverka, majitel/sládek - Pivovarský dům, Ostrava

"Lidi nebyli zvyklí v roce 2000 pít kalné pivo, to prostě nebylo. A teďka začali chodit k nám a viděli prostě kalné, tak zkažené. No, to není úplně pravda, zkuste - vyzkoušejte! A tak jsme pomalinku do těch lidí začali tu informaci tlačit, začali jsme jim nabízet něco, co normálně nebývá. Pivo, pochopitelně, mělo úplně jinou chuť - to bylo plnohodnotnější, prostě plnější záležitost, člověk to mohl vyloženě kousat. Takže jsme si je pomalinku začali učit na to, že pivo prostě není jenom dvanáctka světlá, že to není jenom deset, ale že to je taky prostě nějaký speciál, nějaká barva se v tom promítá, promítá se chuťová škála, která je třeba i nezvyklá pro ně..."
Jiří Štverka, majitel/sládek - Pivovarský dům, Ostrava

Mám z toho takový pocit, že dělám něco pro propagaci toho českého piva. Dělám to už strašně dlouho, vlastně někdy od 80. let. Tenkrát nebyly ty možnosti a po tom 90. roce jsem začal cestovat za pivem. Co mě vlastně baví na tom cestování za pivem? Tak je to samozřejmě primárně chuť různých piv, ale potom je to i ta kultura těch jednotlivých zemí, jednotlivých regionů a zejména ta kultura pivní a hospodská, protože třeba hospody vypadají jinak v Americe, jinak v Austrálii, jinak samozřejmě v Africe, nebo v Asii. No a potom je to samozřejmě ta kultura obecně. To znamená, že když jdu třeba z jednoho pivovaru do druhého, někde v nějakém exotickém regionu, tak po cestě uvidím nějaký kostel, nebo uvidím nějakou památku, kterou taky třeba navštívím. Takže se dá říct, že poznávám jako i vedle piva, ale to pivo je vždycky primární.
Novinář, překladatel, spisovatel, hudebník a cestovatel za pivem Martin Jarošek (z pořadu České televize - Folklorika/Pivní pupek světa)

Týfová: Takový vlahý večer. To by stálo skoro za procházku...
Kroupa st.: No jo, to běžte, já pudu domů, votevřu si vokno a pivo!
z českého filmu Marečku, podejte mi pero! (scénář - Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák)

"I've only been in love with a beer bottle and a mirror." (Byl jsem zamilovaný do láhve s pivem a zrcadla) 
Sid Vicious (Sex Pistols)

"Two oat sodas, Gary." (Dvě ovesné sody, Gary.)
 Dude Lebowski si ve filmu The Big Lebowski objednává dvě piva (Scénář: Ethan Coen, Joel Coen)

Potom, co si Jeff Bridges aka Dude v bowlingové herně objedná "dvě ovesné limonády", mu barman Gary položí na barový pult dvě pivka značky Miller Genuine Draft, což jsou piva z ječného sladu, chmele a kukuřičného sirupu (maltózy). Oves pivo neobsahuje.

⇒

A ještě jedna hláška z filmu BIG LEBOWSKI:
"Někdy tě posere pták a někdy posereš ty jeho."

Viděli jste film NESPOUTANÝ DJANGO (Django Unchained - 2012, scénář + režie: Quentin Tarantino)?
A pamatujete si scénu ze saloonu, kdy osvobozený černý otrok Django (Jamie Foxx) poprvé ochutná pivo? Poprvé ochutná pivo a pravděpodobně poprvé sedí u stolu v saloonu bílých jižanů. Pivo mu v "saloon scéně" NAČEPUJE nájemný lovec lidí dr. Schultz (Christoph Waltz). Dr. Schultz přistoupí k výčepnímu pultu, RÁZNÝM POHYBEM PÁKY NAČEPUJE SVĚTLÝ PILSNER DO KRÝGLU A PĚNU TZV. UČEŠE PIVNÍM HŘEBENEM. Většina Čechů se možná trochu podivila, jak to pivko čepuje - úplně bez lásky. Možná jste se i podivili, že pivní pěnu "seřízne" jakousi špachtličkou (nebo tedy učeše "hřebínkem"). Osobně jsem tuhle špachtličku na pivní pěnu viděl pouze v reklamě na STELLU ARTOIS, nikdy na vlastní oči. Co je však na pivní scéně nejvíce zarážející? Připomenu, že děj filmu se odehrává na jihu USA někdy v době před občanskou válkou, podle pramenů (internet) tedy v roce 1858. Co se týče historie piva je Quentin Tarantino úplně mimo. Vezmu to popořadě:
1. ZVLÁŠTNOST č.1 = VÝČEP. Výčepní zařízení s pákovým kohoutkem? V r. 1858? Hluboký jih USA? Nasycené pivo v sudu? Kompresor? Plyn z bomby? Ruční pumpa? Že by tam někde točil otrok rumpálem a sud tlakoval? Nebo měli pípu s pumpičkou?
   NE - PROSTĚ NE.
2. ZVLÁŠTNOST č.2 = SVĚTLÉ PIVO TYPU PILSNER. Odkud se tam ležáček vzal? Jižané si ho sami uvařili? Nebo je to dovoz z Evropy? Podotýkám, že sládek Josef Groll uvařil první várku světlého plzeňského ležáku 5. října 1842 v Plzni a značka byla zaregistrována v roce 1898, a to dvojjazyčně, česky jako „Plzeňský Prazdroj“ a německy jako „Pilsner Urquell“. Jistě se plzeňské už před registrací vyváželo do "světa". Určitě vznikaly plagiáty, možná už se "pils" vařil i jinde a dříve - jen jej neregistrovali. Soudek pilsu, někde v americkém zapadákově, před válkou severu proti jihu je však silně neuvěřitelný. Možná si dva parťáci pochutnávali na světlém ejlu (American Pale Ale?) a ne na ležáku. Za mě ale...
   NE - PROSTĚ NE.
3. ZVLÁŠTNOST č.3 = SKLENĚNÝ KRÝGL. U nás v hospodě jich mají málo a zástupci pivovarů je zdarma dávají opravdu neradi. A třeba v nedalekém Chorvatsku (dalmatská letoviska) je to skoro vzácnost, tam hospodští o sklo doslova žebrají. A krásné pivní sklo v pajzlu na jihu USA v roce 1858?
   NE - PROSTĚ NE.
4. ZVLÁŠTNOST č.4 = LAHVÁČ. Ale to už je jiná scéna z filmu NESPOUTANÝ DJANGO. Otrokář, v podání Leonarda DiCaprio, rozdává ve svém domě lahváče. Nejsem historik ani odborník. Jsem jen hloupý karviňák, ale ...
   NE - PROSTĚ NE.
Tenkrát se prostě "pálilo" kdeco a chlastala se pálenka. "Tam dole u řeky" pili kořalku a domácí limonády, ale čepované pivo? Ani těm lahváčům nevěřím. Zajímal by mě názor někoho chytřejšího, erudovaného...

naštvaná ženská na odchodu z baru: "A vaše pivo chutná jako chcanky!"
barman: "To víme!"
týpek u baru: "Taky do něj chčiju!"
barman: "A nejen to!"
barman po chvilce: "Hnusný pivo, obsluha na hovno a furt sem někdo leze."
DESPERADO (USA, 1995, scénář + režie: Robert Rodriguez)

Host u baru se napije piva, kysele se zatváří a s odporem polkne. Chvíli hnusnou chuť špatného piva vstřebává a potom praví: "To mi připomíná vtip.":
Chlap vejde do baru, přijde k barmanovi a řekne: "Barmane, mám pro tebe sázku. Vsadím se s tebou o 300$, že dokážu nachcat do támhletý skleničky vzadu a neukápnu ani kapku." Barman se podívá na sklenici, ta je dobrých 10 stop daleko (3m). Řekne: "Říkáš mi, že se se mnou vsadíš o 300$, že dokážeš z tohoto místa nachcat do támhletý skleničky a neukápnout jedinou kapku vedle?" Chlápek vzhlédne a řekne: "Přesně tak." Barman odpoví: "Cizinče, já to beru." Chlapík: "Fajn, pojďme na to." Vytasí brko! Soustředí se na sklenici - na ptáka - na sklenici - na ptáka - na sklenici - na ptáka - na sklenici - na ptáka - na sklenici... pak to rozjede! Vypustí to! Chčije všude možně kolem. Chčije na bar, chčije na stoly a židle, chčije na podlahu, chčije na telefon, chčije na barmana! Prostě chčije všude možně, jenom do tý sklenice ne! Barman se směje! Je celej podělanej smíchy! Je o 300$ bohatší. Je jako blázen, směje se na celé kolo: "Chachacha!" Chcanky mu tečou po ksichtě a radostně povídá: "Ty jsi úplnej dement člověče, naprosto všude - jenom do tý sklenice ne! Navalíš mi 300$, příteli." A ten maník na to: "Prosím tě, omluv mě jen na malý moment" Jde do zadní části baru, tam pár chlápků hraje kulébr. Přistoupí k nim, chvilku s nima šuškyšušky, vrátí se zpátky k baru a povídá: "Tady je máš - 300$!" Barman nechápe. "Proč se tak pitomě křeníš? Právě jsi prochcal 300$, idiote!" Chlápek odvětí: "Vidíš támhlety hráče? Vsadil jsem se s každým z nich o 500$ na ruku, že pochčiju bar, pochčiju podlahu, pochčiju telefon a pochčiju i tebe a ty nejen, že nebudeš naštvanej, ale budeš šťastnej!"
DESPERADO (USA, 1995, scénář + režie: Robert Rodriguez)

"Ženy většinou chtějí, aby s nima člověk seděl u televize. To nesnáším. Chodím rád na pivo, protože si tam pokecám."
Bohouš Adámek v Dívce na koštěti, podporučík Malina z Tankového praporu - sympaťák, který "jebal" četařku Babinčákovou, český hlas Homera Simpsona. To všechno je herec Vlastimil Zavřel - milovník jídla a piva. Při konkurzu na dabing postavy Homera ze seriálu Simpsonovi Vlastimilovi Zavřelovi pomohla jeho láska k pěnivému moku. "Bylo tam mnoho lidí, tak jsem si zašel pro plechovku piva. Když mě s ní uviděl režisér, ukázal na mně a řekl - to je Homer!"

"Mám rád pivo a často si ho dopřeju. Před představením nepiju, to si potom nevěřím. Bál bych se, že zapomenu text, ale jakmile skončí představení, tak hodím auto domů a jdu k Bábě nebo na Smíchově si dáme pár piv a jdeme spát."
herec Vlastimil Zavřel 

V. Zavřel s pivkem a s manželkou Juditou. FOTO: Blesk / Zbyněk Pecák

Párkrát jsem zašel do osamělé hospody pod hradními rozvalinami. Byla otevřená ne kvůli akumulaci, ale aby si měl hostinský s kým popovídat. Dal jsem si tlačenku s cibulí a octem, hostinský natočil pivo a přisedl si ke mně.
Miloš Hoznauer - Lodní kufr (nakladatelství Dokořán, 2017)

Co se týče utrácení za prostituci, drogy a alkohol, Češi patří k jedněm z nejvíce neřestných národů Evropské unie. Ukazují to čerstvé údaje Eurostatu. Podle mezinárodně srovnatelných údajů, které nově zveřejnili statistici EU, utratily české domácnosti v roce 2017 celkem 8,2 % všech spotřebitelských výdajů za tzv. „neřesti”. Více peněz na prostituci, drogy, alkohol a tabák daly už jenom dvě další evropské země, čímž se Česko umístilo na pomyslné 3. příčce (1. Lucembursko, 2. Maďarsko). Drogy, tabák a prostituci vynechám, uvedu zde jen výsledky u položky ALKOHOL. Na alkohol zvítězili Estonci s 5,2 %. Za nimi následují Lotyši (4,9), Litevci (4,0) a Poláci (3,5), přičemž Češi byli na 5. místě s 3,3 %. Podle analytika CZECH FUND Lukáše Kovandy zde ovšem figuruje „pověstně levné české pivo”.
„Údaje je třeba brát s jistou rezervou, neboť se v nich zrcadlí třeba i odlišná cenová, a tedy i daňová hladina konkrétních položek spotřeby v jednotlivých zemích EU či stupeň celkové ekonomické rozvinutosti,” vysvětluje Lukáš Kovanda. „Obecně za neřesti utrácí více takzvané nové země EU, které ovšem i za běžné potraviny a nápoje utrácí větší podíl svých celkových výdajů než staré země EU,” dodává Kovanda.

"Tak co budeme pít? Dvě vodky s Martini a pro vás, Krokodýle?"
"Jo - ty dvě vodky...a pivo. Dík!"
Krokodýl Dundee (Film Austrálie, 1986, Scénář: Paul Hogan, John Cornell, Ken Shadie)  

"A tohle je jistě pan Dundee..."
"Jo."
"Jsem váš velký dlužník. Zachránil jste mé dceři život."
"No, jedno studený pivo a jsme si kvit."
Krokodýl Dundee (Film Austrálie, 1986, Scénář: Paul Hogan, John Cornell, Ken Shadie)  

Moje matka to nemá s Bedřichem lehký. Bedřich je můj otčím, je to sochař a pěknej zpiťar. Čítankovej..."Co hodláš, Bedřichu, dělat s tím tvým pitím?!" povídá mu nedávno matka nešťastně, a víte, co on na to? "No - já nevím...nějaký prachy eště mám, ale musela bys pro to skočit sama," řek, aniž by se otočil od hlavy, co měl na točně před sebou.
OPILÉ BANÁNY - Petr Šabach (2001). Kniha se stala předlohou k filmu PUPENDO

Pozdějc sme se s ním dali dohromady. To, že byl takovej vyspělej, pro nás bylo víc než dobrý, protože když sme šli do hospody, kde hrozilo, že by nám nemuseli nalejt, tak on si vždycky stoupnul k výčepu a Břečka, kterej měl hlubokej hlas, řek: "Tři piva!" a přitom schovával hlavu za záda hluchoněmýho Víti. A ten stál, hleděl hospodskýmu zpříma do očí a naprázdno otevíral hubu. Takový skoro varietní číslo to bylo.
z knihy OPILÉ BANÁNY - Petr Šabach (2001)

Chvíli jsme se trochu prošli po návsi, stejný, jako sou všechny návsi v Čechách (s nutnou autobusovou zastávkou a frajerama na motorkách), a pak sme zamířili rovnou do hospody. Žádný: " Občanský průkaz, mládenci!" se neozvalo, ale to je na vesnici normální. Seděli sme, popíjeli pivo a dívali se, jak se lidi pomalu trousej na večerní zábavu.
OPILÉ BANÁNY - Petr Šabach (2001)

Odevzdali sme překvapenejm rodičům toho kluka dort, vyzvedli jsme Břečku a šli jsme na pivo. Chodili sme s oblibou do jedný zahradní hospody a sedávali tam na dřevěnejch lavicích, chráněný přívětivým stínem mohutnejch kaštanů. A eště jednu velkou výhodu to mělo. Tady nám totiž bez problémů nalili.
z knihy OPILÉ BANÁNY - Petr Šabach (2001)

"Jóóó, škola?!" Natu my serem!", což byla, jak už sem říkal, pravda jen napůl. Nakonec sme se vydali k řece zjistit, jestli už funguje hospoda u přívozu, a taky že fungovala, takže sme koukali na řeku, popíjeli pivo a mně postupně začínalo bejt ukradený, co příjde zejtra a co pozejtří, protože v tomhle je alkohol naprosto nedostižnej.
z knihy OPILÉ BANÁNY - Petr Šabach (2001)

"Tak se ukaž, fešáku!" zvolal sem a Dálava s úsměvem zvedla hlavu, ale hned vystřízlivěla, protože zjistila, že tahle poznámka patřila lahvovýmu pivu, který sem šlohnul v lednici a teď sem ho měl ulitý pod postelí." Začínat den pivem není dobré..." poznamenala. "Není dobrý začínat ho teplým pivem!" opravil sem ji a vyprázdnil pod jejím soucitným pohledem nejmíň půl flašky. "Piju ze zoufalství," vysvětloval sem, "protože mě nechceš..."
z knihy OPILÉ BANÁNY - Petr Šabach (2001)

"Hůůů!" padnul na mě vysíleně Víťa z boku a já sem si vzpoměl, jak se mě máma nedávno ptala: "Tak co, už s někým vážně chodíš?" "Chodím, maminko!" zabědoval sem v duchu. "Není to sice přesně to, co si představuješ, ale chodím na pivo s hluchoněmým onanistou Víťou a máme se moc rádi. Představ si, dělá si to, maminko, rovnou u stolu, a když je hotovej, tak mi padne hlavou přímo na rameno. Moc hezky to mezi námi klape, maminko, a kromě toho tam chodí i Jirka Ptáčník, a to se teprve dovim věci!"
z knihy OPILÉ BANÁNY - Petr Šabach (2001)

Večer sme se sešli s klukama na pivu a já myslel, modlil sem se a doufal, že budeme jen tak dřepět, pít, chodit čůrat a víst řeči jako vždycky, protože po ničem jiným sem ani netoužil, ale všechno bylo nakonec jinak,"
z knihy OPILÉ BANÁNY - Petr Šabach (2001)

Kdyby soudce říkal místo toho "požil" "A pak jste si dal pivečko, že pane...?", tak se má celá věc okamžitě jinak. Kdo si někdy nedal pivečko? No jó, dal, to je jasný. ale kdo ho "požil"? Jenom zrůda! Tak to je.
z knihy OPILÉ BANÁNY - Petr Šabach (2001)

Gabriela Partyšová si udělala výlet do Londýna za pivíčkem.
„Byla jsem tam částečně soukromě a částečně pracovně na české ambasádě,” prozradila Gábina, která se v britské metropoli účastnila degustace devětadvaceti druhů piv a ochutnala dokonce pivo s antioxidanty. „Odjakživa jsem milovnicí piva. Takže když už pít alkohol, tak aspoň s něčím zdravým a prospěšným. To pivo s astaxanthinem, což je výtažek ze sladkovodní řasy, mě vážně zaujalo,” dodala moderátorka, zpěvačka a herečka G. Partyšová.

"A na té chalupě prostě když je horko a za prvé to tam uměj čepovat a za druhé ty sudy sou asi ve sklepě, takže nejsou chlazený takovým šokem. No, tak prostě to... Mňamka no!"
Ostravský herec Norbert Lichý vypráví u piva o svojí oblíbené hospůdce v Nýdku (Beskydy)

„Vína mnoho nepiji, spíš to pivo. Takže, jak je vidět, to moje prostorové řešení nebude jenom z jídla.“
Herec. Hudební skladatel. Držitel Thálie. Ostravský patriot. To vše je svobodný a bezdětný Norbert Lichý, který umí hrát na kytaru, basu i varhany a v mládí působil v několika kapelách.

Herec Norbert Lichý je tím, komu se v Ostravě přezdívá centrista. Bydlí od narození v samém centru města a nijak zvlášť ho neopouští. V bytě nedaleko sídla ostravského studia České televize žije se svou maminkou. Jediné dva roky mimo Ostravu prožil v Šumperku.
Redaktor zpravodajského deníku E15.cz popisuje setkání se svérázným hercem:
Sedíme spolu v ostravském baru Waldemar, kde se čas jakoby zastavil. Jen mnozí z častých hostů jsou stále šedivější a šedivější. Waldemara bez chvíle zaváhání jako místo pro schůzku vybral sám Lichý. „Mám to tady rád. Vždy se sem stahovávala ostravská bohéma,“ rozhlíží se Lichý po malém zakouřeném baru. Jako své další oblíbené podniky vyjmenovává Lichý dlouhými desetiletími prověřené podniky. Nejlepší pivo je podle něj u Křižánka, moc dobře bývá na Spolku na zahradě. „Na slavnou Stodolní nechodím. Je tam moc rušno, navíc mi přijde, že ceny tam jsou natlačené nahoru. Zbytečně,“ vysvětluje Norbert Lichý svoji neoblibu vyhlášené zóny.

Redaktor deníku ostravan.cz Martin Jiroušek se ptá herce Norberta Lichého: 
"V divadle Petra Bezruče hrajete Havlovu Audienci. Pijete u toho pivo?"
Norbert Lichý: "Jo. Asi dvě a půl během představení. Desítky. Jenom. Hrozně napění, ale horší je, že za patnáct minut má pokojovou teplotu, polovinu vyliju do kýblu, takže opticky to vypadá, že jsem jich dal šest."

 foto: Tomáš Ruta
AUDIENCE (Václav Havel) - Jednoaktové absurdní drama v představení herců Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Obsazení: Norbert Lichý a Jiří Müller. Režie: Štěpán Pácl.
Bohdalka, Gott a holky z flaškovny neboli 70. léta v kanceláři jednoho malého, bezvýznamného pivovaru, kde místní sládek a spisovatel Vaněk společně zjistí, že je to všechno na hovno. Geniální a částečně autobiografické drama z doby, kdy dramatik Havel ještě nebyl prezidentem. 
Mezinárodní divadelní festival Pražské křižovatky (www.prazskekrizovatky.cz)
Divadlo Petra Bezruče, Ostrava (www.bezruci.cz)

Hostinský: Při dobrém pivě a na zdravém vzduchu přijdete, milosti, i na jiné myšlenky.
HOSPODA NA MÝTINCE - SMOLJAK/SVĚRÁK/CIMRMAN

Hrabě: Hej hola, hospodo!
Hostinský (již delší dobu stojí ve dveřích tak, aby ho hrabě neviděl): No, no, to je spěchu! Mám jen dvě ruce a nejste tady sám. (Přináší půllitr s pivem.)
HOSPODA NA MÝTINCE - SMOLJAK/SVĚRÁK/CIMRMAN

Hrabě: Ale příteli, jste mezi hodnými lidmi. Mé jméno je hrabě Ferdinand von Zeppelin. Pojďte mezi nás, posaďte se. (Nabízí mu židli.) Hospodo, přines pivo, jídlo, já to platím.
Hostinský: Počkejte, počkejte, pomalu s tím hoštěním. Na takový návaly nejsme zařízený. Patnáct let nic, a najednou zájezd! (Spočítá hosty a odejde.)
Hrabě: To víte, je tady samota, široko daleko nikde nikdo. Hostinský je trochu podivín, ale mezi námi, žije tady s ním vnučka. Krasavice. Před měsícem se vypravila do města pro šafrán a trochu toho zázvoru. Vrátila se včera pozdě k ránu, a tak si trochu přispala. Ale teď už se jistě obléká. Jenomže, to víte, má na sobě plno všelijakých prádélek… vždyť to znáte.
(Hostinský vejde s pivem, chlebem a párkem.)
Hrabě: Tak a nyní jezte, pijte, já to platím. Nenechte se pobízet.
Vězeň (zakousne se do chleba): Bože, to je dobrota! Já jsem, pánové, dvacet let nic podobného nejedl. Dostávali jsme jen vodu a skývu z pilin. Jenom na Štědrý den nám vždycky přinesli jablko a na Štěpána, podle vězeňského řádu, jsme ho zase museli vrátit. (Dojí sousto a vezme do ruky párek.) Tohleto už jsem neviděl, ani nepamatuju. Hm, ten voní! (Ukousne špičku párku, vyplivne ji, dá si párek do pusy jako doutník a snaží se ho zapálit.)
Hrabě: Ale příteli, to je párek!
Vězeň: Ano?
Hostinský: No jo, to se kouše. Ukousněte si ještě.
(Vězeň ukousne další kus a vyplivne ho.)
Hrabě: Dobře, ale neplivat, nechat.
( Vězeň dá párek do úst a sáhne po sirkách.)
Hostinský a Hrabě: A nezapalovat!
(Vězeň konečně pochopí a kouše párek s výkřiky rozkoše.)
HOSPODA NA MÝTINCE - SMOLJAK/SVĚRÁK/CIMRMAN

Hostinský (přisedne): Pánové, pánové, vemte si příklad ze mě. Jednou jsem takhle přišel do hospody a jeden host povídá: Já to za vás zaplatím. A zaplatil. A jindy zase přijdu do hospody a ten host už z dálky na mě volá: Dneska ne! A vidíte…
Hrabě: Nezaplatil, že jo?
Hostinský: Tak todle ne. To mi tady dělat nebudete. Nezlobte se, ale tohle se nedělá. Vy jste u toho nebyl, tak jak můžete vědět, co on řek? To je nespolečenské, tohleto, když někdo něco zajímavého vypravuje a to nejzajímavější si chudák nechává nakonec a jinej mu to potom takhle vyplácne.
Vězeň: A jak to dopadlo, pane hostinský?
Hostinský: Tak jak to dopadlo no. Tak on řek, že u sebe nemá… ale to už teď nebude tak zajímavé, když to hrabě naznačil.
Vězeň: Ale tak nám to řekněte.
Hostinský: No tak dobře no. Zkrátka, ten četník mu jí navlhčil a když byla nabobtnalá, tak mu jí usek.
Hrabě: Co? Jakej četník? 
Hostinský: Vidíte, kdybyste dával pozor a nepřerušoval, tak byste věděl, o čem je řeč. (Vítězně se zvedne a odejde.)
HOSPODA NA MÝTINCE - SMOLJAK/SVĚRÁK/CIMRMAN

Volal jsem jednou A. z hospůdky,
že přijdu za chvíli.
A ona se mě tenkrát zeptala:
"Tak proč voláš, když přijdeš za chvíli...?"
HOVNO HOŘÍ - Petr Šabach

Jedová chýše ze seriálu Hříšní lidé města pražského (1968, Scénář: Jiří Marek, Jiří Sequens st., Režie: Jiří Sequens st., Předloha: Jiří Marek - kniha) 
Jedová chýše, ve které se scházívala pražská galerka, zloději, pasáci a lehké holky, stála na rohu Apolinářské a Viničné ulice (Karlov). Celá oblast patřila velmi dlouho k místům, kterým se slušní lidé v noci vyhýbali obloukem. V hospodě byly přímo ve stolech vydlabané jamky. Ty sloužily jako misky, do kterých se nalévala polévka. Od stolu vedl řetízek, na němž visela lžíce. Když host dojedl, hostinský hadrem otřel lžíci i jamku a byla připravena pro dalšího. 
Jedová chýše stávala od třináctého století na návrší Větrov, v dnešní Apolinářské ulici č. p. 446, nad místním kostelem (založen 1362). Již ve čtrnáctém století to bylo místo častých přepadení i vražd. Hospoda (nízký domek s mansardovou střechou krytou šindelem) byla zbourána v roce 1933. Jednalo se tak zřejmě o hospodu s nejdelší nepřetržitou existencí v Česku. Tato autentická Jedová chýše si ještě v roce 1926 „zahrála“ ve filmu Karla Lamače Dobrý voják Švejk. Tu seriálovou postavil v ateliérech architekt Karel Černý. Posledním majitelem Jedové chýše byl prof. Antonín Heveroch (1869–1927), který chtěl po zbourání chýše rozšířit nedaleký blázinec, nebo vybudovat soukromé sanatorium. Přátelé prof. Heverocha varovali, že krčma je prokletá. Ten půl roku po její koupi nečekaně zemřel.

Šlo o to, že strýc vzal pojišťováky do hospody a na zdejší poměry je královsky pohostil. Přesněji řečeno - oba zkorumpované úředníky hrozným způsobem ožral. A oni mu pak ochotně napsali potvrzení o zjištěných škodách, což představovalo velmi slušnou sumu. Potom je strýc vyprovodil na nádraží, kde se loučili a objímali, zpívali pijácké písně a volali na sebe: "Za rok se vrátím...!" 
HOVNO HOŘÍ - Petr Šabach

Ten večer vidím naprosto jasně, pamatuju si z něho každičký detail, i když A. se mi posmívá tím svým pochybovačným způsobem a tvrdí, že "každičký detail" je trochu nadnesené, jakmile to tvrdí člověk, který při návratu z hospody porazil popelnici.
HOVNO HOŘÍ - Petr Šabach

 
...a motali sme se tam tenkrát celý odpoledne a popíjeli sme kelímkový pivo, cpali se klobásama a pak sme šli na nějakej bigbít a řeknu vám, že sme tam křepčili jak pominutý, stáli sme na skládacích židličkách a s rukama nad hlavou šíleli z tý muziky a nad tím, že máme možnost bejt přímo u toho, když se něco děje.
OBČANSKÝ PRŮKAZ - Petr Šabach

Aleš seděl na svým místě, a když sem mu to vylíčil, tak jen pokyvoval hlavou a usmíval se, a když sem šel pro další lahváče, tak mi cestou padnul zrak na stokorunu, kterou tu asi někdo vytratil ve frontě, a protože kolem mě v ten moment nebyla ani noha, tak sem se pro ni ohnul a místo dvou piv sem ze samý radosti vzal hned dvě pro každýho a pak eště několika za chvíli sme je už přestali počítat, protože to bysme ochraptěli, a Aleš se nakonec vydal pro čistej tácek na buřta, a jak sme tam tak seděli a všemu už se jenom tlemili, napsal na něj tuhle básničku:

Pivo
Chladné pivo, řízné pivo,
první pivo, druhé pivo.
Chutné pivo, světlé pivo,
čtvrté pivo, šesté pivo.
Pivo, pivo, pivo, pivo,
přineste sem další pivo!
Antonín umírá, žárovka zpívá,
přineste proboha ještě víc piva.
Pivo je program, pivo je cíl,
když piju beer, v duši mám mír.
Sedmé pivo, osmé pivo,
skvělé pivo, zlaté pivo.
Čerstvé pivo, moje pivo,
pivo prosím, pivo, pivo!
Miluji piva, mlčenlivé soudruhy...

Což mě potěšilo, tak abych ho teda taky potěšil, tak sem Alešovi řek, že sem v antikvariátu jednou koupil knížku kvůli jediný větě a ta věta že zněla: " Za třicetileté války byla v Čechách taková nouze, že nebylo pivo ani pro děti." Byla to tenkrát krásná pivní noc a trvala až do rána. A přitom eště o půlnoci to vypadalo tak bledě...
OBČANSKÝ PRŮKAZ - Petr Šabach

P. Šabach u pivka, Autogramiáda P. Šabacha (24.4.2003), Foto: ČTK, iDNES.cz

"Po desátém pivě chodím často křivě. Od Koruny na Špýchar, proč bych taky pospíchal!"
OBČANSKÝ PRŮKAZ - Petr Šabach

Pod tmavočervenými jeřabinami
pijeme beer u stánku s uzeninami.
Zástupce pro týl šlápl na běláska,
všechno jsem propil, pivo je má láska.
Na břehu řeky roste tráva ostřice,
u stánku s buřty došla v noci hořčice.
Nad tichou zemí vrčí netopýři,
šel jsem na jedno - už mám v sobě čtyři.
OBČANSKÝ PRŮKAZ - Petr Šabach

NEALKO PIVO a jeho vaření.
Současná produkce nealkoholických piv se ubírá čtyřmi směry. Než je stručně nastíním, je slušné připomenout, že za nealkoholický se nápoj v křesťanském světě považuje, má-li méně než 0,5% alkoholu. 
Prvním a nejrozšířenějším způsobem vaření nealko piva je „škrcení kvasinek“. 
Uvaříte slabou mladinu, dáte do ní velmi málo kvasinek a trápíte je nízkou teplotou. Kvasinkám se to moc nelíbí, nechce se jim kvasit a produkce alkoholu je pomalá. Přesto po pár dnech dosáhnou zmíněné zákonné hranice a je třeba vše ukončit, nalahvovat a prodat. Piva mívají mladinovou příchuť, pro laika zvláštní hořkost. 
Dalším způsobem, jak se vypořádat s alkoholem, je destilace za sníženého tlaku. Alkohol se „vyvaří“ při 45 °C, ale nějakou dobu to trvá a piva mívají svařákovou příchuť. Výhodou je prodej do muslimských a veganských zemí, neboť alkohol je zde prakticky nulový. Nebo lze pivo cedit přes biologické mikromembrány. Je to složité, drahé a komplikované. Výsledky bývají nepřesvědčivé. 
Dle mého názoru se však k nejlepším výsledkům dopracovávají sládci, kteří používají geneticky modifikované kvasinky. Upravené kvasinky se včas zastaví. Obsah alkoholu tedy nestoupá a pivo má relativně dost času dozrát a získat jakž takž důstojnou chuť. Po patřičném zředění vodou pak již cestě ku spotřebiteli nic nebrání. 
Aleš Dvořák, obchodní sládek národního pivovaru Budějovický Budvar 

Flandersi! To už se nemůže člověk po ránu ani v klidu opíjet?
Homer Simpson (Animovaný seriál USA - The Simpsons, Autoři: Matt Groening, Rich Moore)

Japonští majitelé si stáhli téměř celý loňský zisk Plzeňského Prazdroje.
Tuzemská pivovarnická jednička Plzeňský Prazdroj se japonským vlastníkům ze skupiny Asahi vyplácí. Za loňský rok získali dividendu ve výši 4,4 miliardy korun. To znamená téměř celý zisk Plzeňského Prazdroje, který v roce 2018 činil 4,5 miliardy korun. Po Plzeňském Prazdroji náleží druhá příčka na českém pivním trhu Pivovarům Staropramen patřícím do severoamerické pivovarské skupiny Molson Coors. Heineken Česká republika ze stejnojmenné nizozemské skupiny je na třetím místě. K předním výrobcům piva patří také národní podnik Budějovický Budvar, který vlastní stát. 
Barbora Pánková pro E15.cz, červenec 2019

"Měl ses držet piva," řekla máma, myslím, že ste se měli spíš držet piva..."
Putování mořského koně - Petr Šabach

Ráno se z hlídání vracím hladový a stále mírně bujarý. Teprve když se nasnídám (jsou to obrovské porce a k tomu si vždycky dopřávám lahvové pivo), padne na mě zvířecí únava. Pepíno - můj malý tolerantní poklad - mě nechává tak dvě hodiny prospat.
Putování mořského koně - Petr Šabach

svatý Petr: "Jste mistři Evropy v pití piva, nemůžete bejt mistři Evropy ve fotbale!"
Princezna z pivovaru - Jiří Barhoň

"Prosím vás, nemáte něco k pití? Já mám takový hlad, že nemám s kým spát!"
Dědictví aneb Kurvahošigutntág (film ČR 1992) - Scénář: Bolek Polívka, Věra Chytilová

"Já su nažranej - mě jenom pivo."
Dědictví aneb Kurvahošigutntág (film ČR 1992) - Scénář: Bolek Polívka, Věra Chytilová

"Dáme si guláš a pivo!" "Aji mě daj guláš...aji pivo."
Dědictví aneb Kurvahošigutntág (film ČR 1992) - Scénář: Bolek Polívka, Věra Chytilová

"Co budete pít?" "No pivo, ne?" "Furt byste chlemtali pivo! Hergot! Nějaké víno...nejlepší."
Dědictví aneb Kurvahošigutntág (film ČR 1992) - Scénář: Bolek Polívka, Věra Chytilová

B. Polívka a A. Goldflam u pivka

Josef Hlinomaz (9. října 1914 Praha – 8. srpna 1978 Split) byl ilustrátor, významný naivní malíř a český herec menších, zato nezapomenutelných rolí. Hrál hlavně drsňáky a hospodské rváče a herecké povolání bral pragmaticky jako obživu. Kdo by však neznal například barbarského pistolníka Grimpa, hlučného zuřivce, který sežere nebohému starci housle (Limonádový Joe, 1964), svérázného ožralu jménem Gogo (Čtyři vraždy stačí, drahoušku, 1970), nebo hostinského Palivce, jemuž serou na císaře pána mouchy (Poslušně hlásím, 1957). Hrál i v oblíbeném TV serálu Chalupáři (1975). Hlinomaz velmi rád maloval obrazy a výborně hrál na klavír. Jeho díla se dnes na aukcích prodávají i za stovky tisíc korun. Byl také vyhlášený gurmán, který se rád dobře najedl, a na jídle nikdy nešetřil. Nebyl pro něj problém upéct si a na posezení spořádat celou husu. Hlinomaz je také autorem památné věty: „Proletáři všech zemí, vyližte si prdell!“, kterou ve filmu Pelíšky (1999) vykřikuje z okna otec Kraus v podání Jiřího Kodeta. Hlinomaz v 60. letech napsal tuhle větu na jeden ze svých obrazů a tvůrci filmu si ji od něj vypůjčili. Hlinomazův intimní život byl opředen tajemstvím a málokdo z jeho okolí například věděl, že byl krátce ženatý. Svou ženu prý nachytal s milencem a jejím budoucím manželem a údajně tenkrát došlo i na facky. Sice se rozvedli, nikdy ji ale nepřestal milovat. Parohy vrátil svému sokovi i s úroky, když se později již vdaná exmanželka stala pro změnu jeho milenkou. Tato událost však poznamenala Hlinomazův vztah k ženám a ten se již podruhé neoženil. Poté si v Praze našel dvě přítelkyně, obě vdané, které se pravidelně střídaly v jeho dejvické garsonce. Dokonce neváhal a milenku i s manželem si Hlinomaz nastěhoval domů. Svérázný herec kašlal na konvence, měl krásný život. Zemřel na infarkt ve věku 63 let na dovolené v bývalé Jugoslávii – u moře, které tolik miloval. 
Na Josefa Hlinomaze vzpomínal Michal Herzán, konferenciér, scenárista a producent, který měl k Hlinomazovi velmi blízko. Řadu let objížděli se společným vystoupením republiku. Hlinomaz viděl první díl seriálu Chalupáři v televizi v hospodě, kde seděl právě s producentem a moderátorem Herzánem. „Pepa užasl. Koukal na obrazovku a najednou mi povídá, oni tam Sovák s Kemrem hrajou hlavní role. To jsem teda nevěděl. A napil se piva,“ vzpomíná Herzán. 

 J. Hlinomaz s pivkem.

CHALUPÁŘI (epizoda ROMEO Z AUTOBUSU), komediální seriál ČSSR, 1975, Režie: František Filip, Scénář: Václav Pavel Borovička, František Vlček st.
Obyvatelé vesničky Třešňová se rozhodli vyrazit za kulturou. Zorganizovali zájezd autobusem  do Národního divadla v Praze. Kulturní akci pochopitelně spojili s nákupy a návštěvou slavné hospody U Fleků. Nabaštit se venkované zašli do automatu v Lucerně, kde si Makovec (Josef Hlinomaz) dopřál dvojitou porci vepřového řízku s bramborem a teprve s prvním soustem zjistil, že si ze samoobslužného pultu nabral SMAŽÁKY! Hlášky rozčarovaných družstevníků, obědvajících u jídelního pultu, stojí za připomenutí: "Bravčový rezeň vyprážaný..." "Sakra dyť je to sejra!" "A todle je taky sejra!" "My jsme tady poškozený celá rodina!"
A ještě jedna perlička z dílu ROMEO Z AUTOBUSU (CHALUPÁŘI). Scéna v metru: Čihák (Vladimír Menšík) zaplatí příslušníkovi VB pokutu a společně s dámami odchází. Otočen ke kameře zády pronese improvizující Menšík větičku: "Píčo jedna!", což je adresováno jedné z přihlížejících žen. Touto větou velice pobaví blondýnku v komparzu.

Tady U černýho orla už byl ostatně kdekdo. Potvrzují to cedulky s informacemi, že tu večeřel Josef Kajetán Tyl, že tu "seděli a pili na Vendulku", že zde poseděl 12. 10. 1984 Hrabal a vypil čtyři piva, a dokonce, že "Zde spolu seděli Radživ Sinha a Lajos Bácz"...
Škoda Lásky - Petr Šabach

VYSVĚTLENÍ:
Lajos Bács a Radjiv M. Sinha
Lajos Bács (výslovnost [Lajoš Báč], někdy uváděno nesprávně Lájos) a Radjiv M. Sinha (někdy psán počeštěně Radžív) byli fiktivní sponzoři Občanské demokratické strany, jejichž odhalení vedlo v listopadu 1997 k tzv. Sarajevskému atentátu v ODS.
Jména Lajos Bács (z Maďarska) a Radjiv M. Sinha (z Mauricia) byla uvedena v daňovém přiznání ODS z roku 1995 k zastření 15milionového daru od bývalého tenisty a majitele zprivatizovaných Třineckých železáren Milana Šrejbra. Radjiv M. Sinha, žijící na exotickém ostrově Mauriciu, se od finanční podpory ODS distancoval. Lajos Bács byl v době, kdy měl ODS věnovat peníze, podle budapešťského registru obyvatel již po smrti. Důvodem tohoto zastírání byl fakt, že sponzorskému daru předcházela půlmiliardová státní dotace na odstranění ekologických škod od vlády Václava Klause.
V souvislosti s nesrovnalostmi ve financování byl následně obžalován bývalý výkonný místopředseda ODS Libor Novák, soud jej zprostil obžaloby.
Jméno Lajos Bács se stalo v ČR synonymem politické korupce. Novináři na něj opakovaně odkazovali i při dalších problematických kauzách ve financování politických stran.
ZDROJ: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lajos_B%C3%A1cs_a_Radjiv_M._Sinha

Měli jsme kousek od nás hospodu. Chodili jsme tam většinou v neděli se džbánky, kluci skoro z celý ulice. Sešlo se pár schůdků a hned nalevo byl výčep. Krásná nablejskaná pípa, z který tekly čtyry druhy piva. Obyčejný, pak desítka, dvanáctka a černý pivo, který si kupovaly hlavně různý babky a doma si ho pak kvedlaly se žloutkem a s cukrem. Brali jsme domů většinou desítku. "Litrapůl," říkal jsem vždycky. Byli jsme ve věku, kdy pivo nikomu z nás nijak extra nechutnalo. Nechutnalo vůbec, protože na tu zvláštní vůni a šmak si člověk musí léta zvykat. To jen úplně malý děti se můžou po pivu utlouct. Měli jsme všichni jasný příkazy vrátit se s pivem co nejdřív, to znamenalo k obědu, nikde se neflákat a nezakecávat. Jenže - málo kdy se nám to podařilo. A pak jsme stáli doma se svěšenejma hlavama a otcové si nás podávali, pokřikovali na nás a otrávěně si přihejbali zvětralýho piva. Dali jsme džbány na pult, vyrovnali jsme je podle pořadí a pak jsme dali před hospodou řeč.
Jak potopit Austrálii - Petr Šabach

Za výčepním pultem se pohybuje plnotučná blondýna, a když natáčí pivo, tak se vždycky zahledí hezkýma a nevyspalýma očima někam za řeku.
Jak potopit Austrálii - Petr Šabach

"Víš že nepiju. Pivo si dám..."
Dědictví aneb kurva se neříká (Scénář: B. Polívka, 2014)

Jenže to léto bylo nakonec všechno jinak. Když strejda Míla onemocněl, nevypadalo to ze začátku nijak dramaticky. Všichni si mysleli, že si prostě v nemocnici pár dní poleží a půjde zase domů. Matěj za ním chodil pravidelně na návštěvy, aby doplnil jeho zásoby kompotů a minerálek. A také mu vždycky přinášel jedno pivo, které strejda pokaždé lačně vyglgal s pohledem ostražitě upřeným na dveře.
Babičky - Petr Šabach

Doktor Hrdlička bydlel hned vedle hostince U Schnellů, ale stavoval se tam zřídka. Dával přednost Černému volovi, kde měl mezi štamgasty své místo, svůj půllitr a malou protekci v podobě zručně natočených hladinek.
Království za story - Petr Šabach (úryvek z povídky Vánoce doktora Hrdličky)

Seděli, popíjeli své hladinky a vzpomínali na staré časy. Čas rychle plynul, hladinka střídala v poklidném tempu hladinku a někteří přátelé se už loučili s tím, že studovali své účtenky a nenápadně dolovali z kapes peníze.
Království za story - Petr Šabach (úryvek z povídky Vánoce doktora Hrdličky)

V Mongolsku se skoro s každým domluvíte rusky, a tak jsem se rusky zeptal, jestli si dá pivo. Přikývl.
Království za story - Petr Šabach (úryvek z povídky Chaldzandzach)

Pekelnej anděl na mě přátelsky kývl, vstal, a pak jsme se dokonce objali. Poručil jsem dvě piva. Mladá i stará Mongolka se na mě usmívaly.
Království za story - Petr Šabach (úryvek z povídky Chaldzandzach)

Já osobně byl na fotbale akorát jednou, a to s dědou na Spartě, a je fakt, že je to tam mnohem lepší než v televizi. Nebe bylo ten den modrý jak šmolka a trávník vypadal na pohled tak měkce, že jsem měl sto chutí si na něj jít šáhnout, jenže děda se mnou měl tenkrát úplně jiný plány, takže sem prakticky celej zápas strávil ve frontách na kelímkový pivo.
Ramon (Psáno pro New York Times) - Petr Šabach

 
Číšnické pivo = malé pivo.

Arnošt a Jaruška u Bonaparta, 1984, foto: Stanislav Tůma

Praha - Malá Strana, Nerudova ulice číslo 29. Na této adrese sídlí restaurace U Bonaparta, kde v roce 1984 vytvořil Stanislav Tůma snímek s názvem "Arnošt, U Bonaparta, 1984". Na momentce zachytil výčepního se servírkou, jak si dopřávají dvě malá - číšnická pivka.

Do výčepu tiše vstoupil host. Asi tak šedesátiletej obtloustlej muž v klobouku, kterej si - než used - pověsil opatrně na věšák. Pak pečlivě vybral jeden z hromádky pivních tácků a položil ho před sebe. Výčepák mu beze slova ukázal prázdnej půllitr, a když muž kývl, natočil do něj po skle pivo.
Čtyři muži na vodě aneb Opilé banány se vracejí - Petr Šabach

"Jinak doma jsem teď jak Forman. Miloš, ten má taky všechno český. Já mám českou televizi, koukáme na české pohádky, celá moje knihovna je v češtině, v lednici mám české pivo, českou bohemku na vánočním stole, také bramborový salát. Mám české kamarádky. Když za mnou přijede mamka, dělá mi české hotovky. Takže když si chce člověk navodit českou atmosféru, to je hned (směje se)." 
Modelka Tereza Maxová vypráví o jejím vztahu k České republice.

Rád se potuloval po čtvrti Montparnasse, kde se ještě nevypínal výškový dům a nedrtil okolí svou přítomností jako kůl vražený do srdce města. Rušné nádraží lemovala spousta hospůdek a bister plných života a několik divadel, která se starala o obveselení. Jean-Paul zašel tu na skleničku tu na představení. Všude chodil pěšky. Občas dorazil na Saimt-Germain-des-Prés, kde se ve sklepeních tančilo v rytmu jazzu a kde vysedávali po hospůdkách umělci všeho druhu a měnili svět.
  Ukázka z knihy BELMONDO (Philipe Durant)

Nadechl jsem tedy znovu atmosféru míst, která jsem navštěvoval kdysi dávno ještě jako student, a prohlédl si i šenkovny, v nichž jsem v životě nebyl. Tehdy jsem ani netušil, do jak náramně pracného díla se pouštím...
Pražské hospody - Slavomír Ravik

Čas zase zraje. A platí-li, že člověk dvakrát nevstoupí do jedné řeky, neplatí to o hospodách, kavárnách a dalších dobrých zastávkách na cestě životem.
Jan Petránek

Vladimír Merta - Praha magická
Sláva tobě Praho matko blahoslavená 
v průsečíku dávných cest jantaru stavěná 
v pozůstatcích vlhkých vůní cítíš keltská opida 
v žaláři národů spíš - čekáš co ti Vídeň dovolí a dá 
Temná zákoutí Týnského chrámu - Praha husitská 
alchymií věků dýcháš rudolfínská magická 
pootevřenými veřejemi Evropy řve své sny sprostá Praha nevěstek 
Praha dobývaná pleněná sama v sobě dusí vztek 
Město šibenic a pánů čekajících frontu na kata 
plná jezuitů sbíráš síly - přijde odplata 
Univerzito ze které mizí česká vzdělanost 
podlá děvko moci nebudeš mít nikdy dost 
Praho zpitá mocí spi ať překřičíš hluk němoty 
trnová koruna - tvé korunovační klenoty 
Praho pověstí a mágů šémů rabínů a výmyslů 
transparentů nadějí šeptandy a nesmyslů 
Stanné právo zatemnění udušený vzdech 
Praho haknkrajců razií a rudých vyhlášek 
orgií zla hrůzy lidí hnaných ulicemi jako dobytek 
plná stop po kulkách pomníčků a oprýskaných omítek 
Šeříková vůně jara stoupá ze sadů 
harmonikou opojená měníš rychle náladu 
Praho sídlišť výkopů a věčných lešení 
kolébko můj světe vesmíre i vězení 
Město bouří ve sklenici piva... diskusí 
básníků píšících svoje verše na schůzích 
Jak balónek z pouti náhle život uletí 
trváš rosteš sílíš touho drogo prokletí 
Náměstím kde kdysi lidu kázal revoluční kněz 
šustí šeky... limuzíny společnosti bez peněz 
Na nároží hospoda Parlament kde do toho můžeš mluvit - pssst! 
Za sto let budeš mít svoji ulici jak on jak mistr Hus 
Roky letí za sebou jako voda stoletá 
stoletím za stoletím tisíciletí dá 
Milénium k miléniu - to už je nová epocha 
V nečinnosti marně čekáme na falešného proroka

Roku 1994 navštívil pivnici U ZLATÉHO TYGRA (Husova 17, Praha) americký prezident Bill Clinton a Václav Havel. Clinton si objednal jednu plzeň a řízek v bramboráku. Když Havlova společnost i s Billem Clintonem odcházela, prezident se jako poslední člen doprovodu ještě jednou ve dveřích otočil a na Karla Hulatu, který podniku šéfuje od roku 1976 zavolal: "Fakturu pošlete na hrad!" Je ovšem přirozené, že touhle větou se při účtování útraty a zdolaných piv ještě dlouho bavili všichni štamgasti ZLATÉHO TYGRA. "Fakturu pošlete na hrad," volávali na účtujícího číšníka.
ZDROJ: Pražské hospody - Slavomír Ravik
Podle výčepního Karla Hulaty měl Clinton plzně tři.

Oblíbenou pochoutkou v pivnici U ZLATÉHO TYGRA (Husova 17, Praha) je pivní sýr. Za jeden rok se ho zde údajně zkonzumuje až 18 metráků.
ZDROJ: Pražské hospody - Slavomír Ravik

Po roce 1935, když U ZLATÉHO TYGRA nastala éra režírovaná hostinským Františkem Skořepou, tento král pivní kultury zavedl způsoby, jako kdysi Karel IV. na Karlštejně. Ženská do pivnice nesměla. Podle Skořepy se chlapi před ženskýma předvádějí, hovor mnohdy vázne a útrata klesá. Jak se traduje u tygra, Skořepa "v lokále nerad viděl ženské a proto jim už u vchodu dával na vstupné a posílal je do kina." Jedinou výjimkou byla paní Helena Prýmková, která dokázala zdolat, spolu s manželem, 44 piv - tedy 11 litrů na osobu. Skořepa hned první návštěvu paní Prýmkové ocenil tak, že před ní poklekl, smekl čepičku a omluvil se, že jí posílal do biografu a na doživotí jí zarezervoval místo štamgasta u jejího stolu. Slíbil, že i po jeho smrti dostane nový hostinský instrukce, aby stůl nesl reservé na jméno Prýmková. Nad stolem prý dodnes visí portrét Heleny Prýmkové.
ZDROJ: Pražské hospody - Slavomír Ravik
       Letní speciál Reflexu – České pivo 2014

Výňatky z rozhovoru redaktora Tomáše Poláčka s výčepním Karlem Hulatou (pro www.idnes.cz)
Pane hospodský, co pro vás pivnice U Zlatého tygra znamená? 
Beru ji jako své poslání. Chci dodržet přání, které vyslovil na smrtelné posteli můj legendární předchůdce František Skořepa. 
Co Skořepa řekl? 
Že by tady měl zůstat duch klasické staročeské hospody, kde například není ani kořalka, a tudíž se uvnitř obvykle vedou řeči na úrovni. Protože kořalka blbne hlavu - lidi po ní mluví i o věcech, který by jindy nevyslovili. Sice je to dobrý kšeft, ale my tu zase nemáme žádné výtržnosti, protože pivo je spíš sedativum... U Tygra vždycky býval přátelský, společenský duch, a přesně takový ho chtěl Skořepa zachovat, což byla pro hospodu nakonec záchrana. 
Neurazilo vás, když jsem v první otázce použil slovo pivnice? 
Vůbec ne, vždyť my jsme pivnice! Třeba včera jsme měli tržbu jenom za pivo, za kuchyň a za cigarety, vůbec nic jiného se neprodalo. Ani jedna sodovka, ani jedna cola, ani jedno víno... K nám se chodí vyloženě na pivo.
A opravdu si u vás nedá nikdo nikdy štamprli? 
Nejstarší štamgasti mají tradičně výjimku; povoluje se jim panák rumu do kafe. Každé pondělí od tří hodin chodí parta osmdesátiletých dědků, kteří si půllitrovku rumu přinesou, a to musíme tolerovat. 
Pokud správně počítám, do hospody jste nastoupil ve svých sedmadvaceti letech. Jak vás tenkrát přijali staří štamgasti? 
Byl to očistec. Ze všech těch dědků a jejich tradic jsem byl úplně vyplašený. Příklad: Dali si tlačenku a já jim pak napočítal i chleba. A oni: "Co si to dovoluješ, počítat chleba?!" A klidně můžu pokračovat, abyste pochopil, jak těžko jsem si zvykal. Všichni štamgasti si například nárokovali své stoly. Takový stůl nepatřil nám, ale zásadně jim, my jenom obsluhovali. Rozhodně jsem k jejich stolu nemohl pustit někoho jiného, i když bylo místo. A v žádném případě jsem nemohl zasáhnout do jejich zasedacího pořádku, protože každý host měl po léta své přesně dané místo... A navíc, každý chtěl jinak čepované pivo!
Kdy jste zažil u Tygra zlatou éru? 
Paradoxně asi právě v době, kdy jsem nastoupil, v době starších kovaných štamgastů, pro které ještě bylo nepřípustné, aby seděli u jednoho stolu například se ženskými. Cokoli jsem tehdy potřeboval, to jsem měl, štamgasti by mi snesli modré z nebe za to, že jim držím jejich místa, že do téhle hospody můžou chodit... Sedávali tady třeba ředitelé podniků nebo lékaři, a když jsem cokoli potřeboval, tak stačilo říct. 
Říkáte, že dřív do hospody nechodily ženské... 
Ano, Skořepa je tady viděl jenom velmi nerad. 
A vy? 
Situace se změnila, dneska už spousta žen pivo pít umí. Chodily mi sem dvě holky jak panenky, které si sedly, každá jich vypila osm a odešly rovným krokem. I spousta dalších pije pivo festovně, takže mi tu vůbec nevadí. 
Do hospody se vám vejde osmdesát lidí. Vypijou toho pořád stejně jako kdysi?
Když je dobrý den, tak kolem pěti hektolitrů, ale dřív se vyčepovalo ještě víc... Musíte si uvědomit, že plzeňské pivo bývalo úzkoprofilové, plzeňských hospod bylo málo, a na Starém Městě tehdy ještě bydleli lidi, takže k nám chodili se džbánama. Hektolitr denně jsem udal jenom tak přes ulici. V sedm hodin stála fronta od výčepu až ven, všichni se džbánama. Dnes už snad džbány vůbec neexistujou. 
Ale stejně to je neuvěřitelné, že tu načepujete za těch osm hodin, co máte otevřeno, okolo tisíce piv. To se tady po večerech musí dít věci! 
Někdy neuvěřitelné. Byly tu třeba soutěže v pití piva - veslař Suchopár se vsadil o stovku s Bohouškem, co je teď výčepákem u Jelínků, že vypije šest piv za minutu. Ale pozor, v tu chvíli už jich měl Suchopár sedm v sobě! Bohouš říkal: "To nemůžeš vypít!" Já narovnal před Suchopára šest piv, on udělal řach, řach, řach a za pětadvacet vteřin do sebe hodil tři. Pak si dal deset vteřin pauzu, vzal zbylé tři půllitry a v pohodě to do minuty stihl. Takže jsem mu přinesl sedmý, on ho vzal do zubů, bez držení ho vypil taky na ex a teprve za další čtvrthodinu dal hlavu na stůl a bylo vystaráno. Ale vyhrál. 
A kdo u vás vypil vůbec nejvíc dvanáctek na posezení? 
Přesný rekord neznám, ale věřte mi, že dvaadvacet piv je tady celkem normál. To vypije spousta lidí. Třeba Béda z naší party, ten jich udělal předminulý pátek dvaadvacet úplně v klidu. A ve mně jich na vánoční oslavě taky zahučelo deset, ani jsem nevěděl, že jsem je vypil... Rád vzpomínám na primáře pankrácké vězeňské nemocnice, starého štamgasta Josefa Lišku, který jich dělal dvaadvacet běžně a k tomu snědl dvě kila párků. Když držel dietu, tak bez chleba... Jemu pivo nic nedělalo, vždyť měl asi sto padesát kilo, a tak jsem byl i u toho, když měl v sobě devatenáct piv a přijeli pro něj z nemocnice, že tam mají mukla z Borů, který spolkl lžíci. Lišku odvezli na sál, on chlapa odoperoval, za dvě hodiny se vrátil a vypil ještě další tři. Tehdy jsem si jenom říkal, že kdyby mukl věděl, kolik piv v sobě Liška má, tak tu lžíci vyplivne i bez operace. 
Mimochodem, jsou ve vaší hospodě taky nevítaní hosté? 
To nejsou, u nás všechny bariéry padají. Sedávají tu pravičáci, levičáci, chodí k nám třeba i odborář Dušek, ale když neprudí, tak ho každý bere. Jak se říká - u nás je ta demogracie... Jenom jednou se stalo, že v rámci předvolební kampaně přišel v pátek Miloš Zeman, a protože chtěl agitovat, tak se štamgasti spontánně zvedli a odešli se svými půllitry před hospodu.
Rozjíždíte svoji pětatřicátou sezonu, a tak se zeptám: na jaký den u Tygra do smrti nezapomenete? 
Mohl bych hned mluvit třeba o návštěvě Billa Clintona, ale napadá mě něco jiného. Nezapomenu na dny, které nás odlišují od jiných hospod... Měli jsme tu třeba hosta, který sbíral pro hospodu houby. Nakonec jich přinesl dvanáct litrů a pro všechny se udělala smaženice. Jedlo ji osmdesát věrných štamgastů, hrála harmonika a na závěr si pak všichni stoupli na židle a zazpívali chorál "Ta naše písnička česká." To mi běhal mráz po zádech... A z podobných důvodů vzpomínám i na povodně. 
Já jen připomenu, že jsme sto metrů od Karlova mostu a vody tady bylo plno. 
Štamgasti se tenkrát svolali, přišli na brigádu, všechno vyndali ze sklepa, omyli, jedna štamgastka kvůli tomu dokonce na tři dny přiletěla z Ameriky... A to se mi strašně líbilo. Najednou jsem měl dobrý pocit, že dělám práci, která má smysl. Viděl jsem, že jsou ti lidi schopní udělat pro svoji hospodu i víc než jenom vypít a zaplatit pivo. 
Zmínil jste amerického prezidenta Clintona, který se u vás zastavil v lednu roku 1995. Byla to příjemná návštěva? 
Zpočátku mě to štvalo, protože všechny ty obstrukce kolem byly až neúnosné. Chodili sem hygienici, prohledávaly se baráky v okolí, týden tu lítala spousta lidí, z čehož byli všichni vyplašení. A navíc se k nám tou dobou začali stahovat hosté, kteří nikdy dřív nepřišli. Všichni chtěli být u toho Tygra, kde bude i Clinton. Takhle přišel na pivo třeba Karel Gott a podobní - mně se zdálo, že se chtějí zviditelnit... Ale moc se mi naopak líbilo, že v den Clintonovy návštěvy přišlo taky pětadvacet opravdových štamgastů, které jsem osobně vybral. 
A výsledný dojem? 
Nakonec to bylo dobré. Zábava se rozjela běžná, jako každý jiný den, kdo chtěl, ten se mohl Clintona na něco zeptal. Havlův mluvčí Špaček měl sice pořád nějak naspěch, ale Clinton na to nereagoval, seděl dál a najednou si chtěl dát i párek, na což hradní hygienik řekl, že jedině přes jeho mrtvolu. Ale Clinton mu vyhověl jenom částečně, protože si místo párku objednal náš řízek v bramboráku a hygienik sklapl... Hezký to bylo. Vedle Clintona tehdy seděl štamgast nejslavnější, Bohumil Hrabal.
Co jeho smrt před čtrnácti lety znamenala pro hospodu?
To byla ztráta, protože Bohoušek vnášel svými návštěvami do hospody radost. Nemohlo se stát, že by se v pět hodin neotevřely dveře a v nich nestál Bohouš. Přijde k výčepu, řekne mi "Dneska jsem spadl jenom dvakrát", pak zamíří dozadu ke svému stolu a všichni "Á, Bohouš je tady, hospoda je kompletní..." A bez něj to potom bylo takový hluchý. Prázdný. A smutný.
Asi jako Vánoce bez vánočního stromečku.

Jak hodnotí dnešní duch hospody ti úplně nejstarší štamgasti, kteří k Tygrovi chodívali s Hrabalem už za hlubokého socialismu? Jak by ho hodnotili? 
Vždyť u nás je to pořád stejné... Záleží jen na nich, jaká bude u stolu zábava, interiér se nemění. Občas sem někdo přijde po čtyřiceti letech a řekne: "Bože, tady je to pořád stejný!" Lidi mají radost, že jsme to dokázali udržet, ale mně to připadá logické - co funguje, to se nemá měnit. Po revoluci byli všichni nějak zakomplexovaní, začali dělat hospody podle zahraničích vzorů, a proto najednou vymizela ta specifika, která dělala české hospody přitažlivými. Teprve teď se k tomu různé podniky vracejí, ale škody se napravují těžko. A my sklízíme ovoce za to, že jsme hospodu zakonzervovali. O hosty nemáme strach.
A neděsíte se toho, že se jednou kolorit hospody přece jen změní?
Stát se může všechno, ale mám takový pocit, že ať už po mně přijde k Tygrovi kdokoli, tak by to musel být blázen, aby se snažil o změny. Okamžitě by dostal od štamgastů za vyučenou. Co všechno by si od nich vyslechl, než by odešli do jiného podniku, to bych mu rozhodně nepřál slyšet. To by byla hrůza. 

 K. Hulata, foto: Jan Zátorský, MAFRA

Říká se o něm, že je mlčenlivý. Kamarád je mluvčím plzeňského pivovaru. Posílal mi číslo na Hulatu a připsal: "Jsem zvědavej, co z něj vydoluješ, on je vyhlášenej mlčoch!" Pak jsem přišel k Tygrovi a dvě hodiny nemohl hospodského zastavit. "Ale já při práci introvertně působím," připustil. "Za výčepem se vždycky uzavřu sám do sebe, protože pod těmihle starými klenbami vzniká neuvěřitelný hluk. Když už někdo přijde a něco mi říká, slyším každé druhé slovo."
Autor: Tomáš Poláček

Večer 11.1. 1994 Clinton doprovázený jednak svojí delegací v čele s tehdejší velvyslankyní Spojených států při OSN Madeleine Albrightovou a také prezidentem Havlem vydal na prohlídku Prahy. Před půl devátou dorazili ke Zlatému tygrovi, prezidentská návštěva staroměstské pivnice se ovšem neobešla bez komplikací. U dveří se shromáždil dav novinářů, jejich snaha dostat se dovnitř narazila na opačné úsilí policistů a amerických organizátorů, výsledkem byly i drobné potyčky.
Po večeři a pivu šli Clinton s Havlem na Národní třídu do Reduty. Po cestě se ještě zastavili u pamětní desky upomínající na 17. listopad 1989. V klubu pak americký prezident podle dobových informací ČTK zahrál na saxofon, který předtím dostal od Václava Havla, jazzové skladby Summer Time a My Funny Valentine.

B. Hrabal + V. Havel + B. Clinton + M. Albrightová U Zlatého tygra, Foto: Jiří Jírů

Svéráznou figurkou pivnice byl také profesor církevního práva, který se stal štamgastem koncem 19. století. Jmenoval se Dr. Vaehringen a přednášel na německé univerzitě. Hostinci se věnoval celý den a téměř celou noc, a k upřesnění jeho postavy náleží připomenout, že neuměl vůbec česky. K Pinkasům přicházel po deváté ráno, aby si dal "frühschoppen", rozumí se jitřní džbánek.
Pražské hospody - Slavomír Ravik

Když zasteskne se člověku,
když student nad svou knihou zívá,
tak na shledanou u Fleků
ve sklepě nad půllitrem piva.
STARÁ STUDENTSKÁ - Vítězslav Nezval  

"Kdybys nám pivečko umřelo, co by tu sirotů pro tebe plakalo"  

"muslim aspoň jednou v žití jde se dívat na Mekku,
Čech zas aspoň jednou v žití musí sedět U Fleků"

Herec Jindřich Plachta (1899–1951), vl. jménem Jindřich Šolle, se narodil 1. července 1899 v Plzni. Umělecké jméno Plachta začal jako herec používat až později podle přezdívky, kterou mu kdysi dali ve škole. Nosil totiž pelerínu, která na jeho hubeném těle vlála jako plachta. Několikrát dostal Plachta nabídku stát se členem Národního divadla. Pro svou vrozenou skromnost a malou víru ve své nadání, ji vždy odmítl. Až v letech 1948–1949 v Národním jednu sezonu působil. Krátce působil jako umělecký vedoucí v Divadle umění lidu v Karlíně, potom až do své smrti byl v Ústředním divadle Československé armády (dnešním Vinohradském divadle). Plachta byl zaníceným členem KSČ a vzorným soudruhem zůstal až do své smrti na podzim 1951. Tradovalo se, že v jeho žilách proteklo více piva než krve. Jan Werich často vzpomínal, jak U Fleků štamgast Plachta sám samojediný předváděl 25 000 cvičenců - mužů na všesokolském sletě. Plachtovo vystoupení nešlo prý předvést ani vylíčit, ale Werichův tatínek tou obrovskou srandou tak zfialověl, až nemohl dýchat, a Werich se bál, že otce raní mrtvice. Co se týče humoru - Plachta prý kraloval, ale muselo to být někde v restauraci, v hospodě, ve vinárně, tam byl Jindřich Plachta nepřekonatelný.