Moje cesta za nejlepším pivem. 1. část
Jsem podruhé ženatý a mám tři děti. Bydlím v místě s bohatou hornickou, lázeňskou, pivovarnickou a šenkovní tradicí. Moje město se zove Karviná a leží nedaleko od Ostravy. Žiju na rozhraní městských částí Mizerov, Fryštát a Ráj. Nejsem rodák, pouze nadšená náplava. Starobylý Fryštát (Freistadt) je kouzelný a já této karvinské čtvrti zcela propadl, stala se mým životním prostorem. Fryštát nabízí gotiku, renesanci, baroko, empír, secesi a v přilehlé čtvrti Bronx také budovatelskou sorelu. V nedalekém Těšíně je k vidění i sloh románský a to v podobě rotundy svatého Mikuláše a svatého Václava. Ve městě máme dva minipivovary. Pivovárky zde byly donedávna tři, ale jeden z nich přestěhoval majitel do Albrechtic u Českého Těšína. Mou malou vášní je popíjení piva, nejlépe řemeslně vyrobeného, nejlépe v alespoň stoleté hospůdce a nebo v zahradní restauraci. Úplně nejvíce mi pivo chutná, když vedle mě sedí někdo, koho mám rád.
Často mě oslovují rozliční "znalci", aby mi s neochvějnou jistotou oznámili nejlepší značku českého piva. Každý jeden z nich pak nadutě uvede tu jedinou, tu kterou má v oblibě on sám. Chlap, který jezdí po šichtě nakupovat do Penny, má jasno - Braník. Chlap, který zná nejen Radegast, má taky jasno, samolibě volí Pilsner Urquell a všechno co není PU je podle něho fuj. Chlap, všemi mastmi nejmazanější, přezíravě označí Budvar. Že je Budvar nejlepší ví zcela přesně, protože viděl v TV přitroublou reklamu o budějičácích, kteří dokázali říct NE ("ne, ne") a nic nezměnili ("ne, ne"). Nejvíce "odborníků" je mezi uctívači boha Radegasta. Ti jsou nejzpupnější. Občas se najde i "fajnšmekr", který pije jenom Gambrinus nebo Svijany. Tragikomický je názor maloměšťáka z hornické kolonie, že všechny pivní značky pojmenované po zvířeti se nedají pít. V lednici má Radegast a Klasika. NIKDY a NIKOHO jsem se neptal na značku nejlepšího českého piva. Pivaři mi svůj názor domýšlivě nutí. Já v opozici tvrdím, že nejlepší je nefiltrované nepasterizované ŽIVÉ pivo, které v naprosté většině vzejde z malého rodinného pivovárku. Na to mají degustátoři z lidu jen jedinou odpověď: "tam vaří patoky". Jsem přesvědčen o tom, že při vzniku těchto "patoků" sládek například neurychluje a nešidí výrobní procesy, na rozdíl od pivovarů, které vyrábí masově distribuované značky. O minipivovarech promluvil i "největší znalec piva" v naší zemi prezident Miloš Zeman. Náš prezident z lidu je stejný, jako většina pivařů v České republice. Pivu nerozumí, ale mudruje. Cituji jeho slova: "Jsou dvě nebo tři dobrá piva v ČR, zbytek je druhá třída. Navštívil jsem opravdu hodně minipivovarů a většina z nich vaří nechutné kyselé pivo. Teď jsem naštval tolik lidí. Bože, to mám radost. Vždy když naštvu lidi, tak se zaraduju."
Na závěr televizního pořadu, v kterém pronesl tahle slova, se s diváky rozloučil další milou větou. Cituji: "Pokud jsem nestihl někoho urazit, já si to příští týden vynahradím." Největší pivař dále národu oznámil, že minipivovar si dnes může koupit kdejaký snob. To možná může, ale můj názor na vlastníky minipivovarů je odlišný. Majitel je většinou sládek, manžel a tatínek v jedné osobě. S chodem pivovárku mu pomáhá manželka, děti a ostatní členové rodiny. Kromě příbuzných, zaměstnává také kamarády a známé. V drtivé většině jde o pracovně velice vytíženého člověka. Už jsem viděl i domovarníky či pivovarníky-samotáře, kteří nebyli obklopeni hromadou dětí a rodinou, ale jako snobi mi nepřipadali.
Moje cesta za tím nejlepším pivem trvala mnoho let. Vůni piva a atmosféru výčepu jsem asi poprvé nasál v bufetu na havířovském vlakovém nádraží. Dědeček jezdíval na zastávku Nádraží ČSD autobusem a dále pokračoval pěšky na Městský hřbitov, kde nechal pochovat svou zesnulou manželku. Já, coby předškolák, podnikal cesty s ním. Naše trasa vedla kolem tehdy vyhlášené pivnice Tříska. První pivo, mi o několik let později, načepoval vrchní právě v hospodě u Třísky (nebo taky U požární zbrojnice) v Havířově-Šumbarku. V parném létě jsme ve fotbalovém mači dostali klepec od domorodců ze Sokolského hřiště a pak šli na pivo. Bez občanských průkazů. Na pípě visela cedulka s nápisem Nošovice. Bylo mi -náct a překvapivě mi zachutnalo. Truňk byl opravdu lahodný. Do Třísky mě, jako malého kluka, brával dědeček. Za hostincem jezdily vlaky, které jsem společně s dědou, nadšeně sledoval. Po krátké eisenboňácké přestávce jsme pokračovali v cestě za babičkou na hřbitov. Budiž jim země lehká. Myslím tím babičce, dědečkovi a lahodnému nošovickému pivu Radegast. Za nějaký čas jsem ochutnal Budějovický Budvar a také mi šmakoval, ale to bylo před více než třiceti léty. Když si dnes (v nouzi) koupím láhev Radegasta či Budvaru, tak zrovna nadšený nejsem. Poněkud později, v létě po maturitě na SOU, jsem plnými doušky hltal dívčí nektar. Nirvána trvala jen krátce a Základní vojenská služba si vzala rok a půl mého mládí. Před vojnou jsem alkoholickým nápojům zrovna dvakrát neholdoval. V přijímači ZVS jsem tomu taky moc nedal, zato zbývajících 13 měsíců jsem hrdlem proléval hektolitry piva. Hráli jsme si na vojáky (Švejky), a jako že "PRO ŽENY A CHLAST UBRÁNÍME VLAST". Sloužil jsem ve VÚ 8700 Michalovce, ve VÚ 1113 Janovice nad Úhlavou, ve strážním oddíle v Rokycanech (Šťáhlavský muničák) a kázeňský trest jsem nasluhoval na takticko-střeleckém cvičišti u vesnice Poleň. S výjimkou východoslovenského útvaru jsme ve všech uvedených posádkách s chutí popíjeli pivo Gambrinus. Dodnes si pamatuju názvy hospůdek, do kterých jsme chodívali tutat pivo. U Koblera, U Kulaté báby a Jelenka v Janovicích. Stará Rychta, Kolonáda v Klatovech. U Václava, nebo Na Plovárně v Rokycanech. Pospíchali jsme tam v dobách, kdy se ještě Gambáč dal pít a kdy plzeňské (PU) nevařili Poláci nebo Rusové*. Nebo kdo vlastně? Gambrinus jsem, snad z úcty k tradici, popíjel v orosené sklenici ještě drahnou chvíli. Musím zde také zareagovat na názor konzumentů, kteří označují Kozla za nejlepší pivo široko daleko. První syn je už dospělý. Jako malé děcko byl mým miláčkem a kamarádem
. Navštěvoval mateřskou školku v Havířově-Podlesí a já ho z ní občas vyzvedával. Pár kroků od školky stála hospoda s poklidnou zahrádkou a petangovým pláckem, obklopená topoly a jinou zelení. Místu, kde nálevna dodnes stojí, říkají Havířováci "Dolina". Často jsme tam chodívali posedět, pokecat a pozorovat veverky. Já lokal příkladně načepovaného Kozla, mladej cuckal limonádu a vyprávěl co zažil ve školce. Velkopopovické už mi dnes ňák nejde přes pysky, ale nikdy nezapomenu na ty chvíle, strávené s klukem v Dolině u piva. Na Kozla 11° jsem do Cobry (jak se špeluňka nazývala) chodil ještě několik let po tom, co synátor vychodil mateřskou školku. V současnosti je místo Cobry konceptová Kozlovna. Ovšem mému srdci nejmilejší havířovskou hospodou, navždy zůstane Balon alias hostinec Na Selské (dnes Slezský pivovar).
Často mě oslovují rozliční "znalci", aby mi s neochvějnou jistotou oznámili nejlepší značku českého piva. Každý jeden z nich pak nadutě uvede tu jedinou, tu kterou má v oblibě on sám. Chlap, který jezdí po šichtě nakupovat do Penny, má jasno - Braník. Chlap, který zná nejen Radegast, má taky jasno, samolibě volí Pilsner Urquell a všechno co není PU je podle něho fuj. Chlap, všemi mastmi nejmazanější, přezíravě označí Budvar. Že je Budvar nejlepší ví zcela přesně, protože viděl v TV přitroublou reklamu o budějičácích, kteří dokázali říct NE ("ne, ne") a nic nezměnili ("ne, ne"). Nejvíce "odborníků" je mezi uctívači boha Radegasta. Ti jsou nejzpupnější. Občas se najde i "fajnšmekr", který pije jenom Gambrinus nebo Svijany. Tragikomický je názor maloměšťáka z hornické kolonie, že všechny pivní značky pojmenované po zvířeti se nedají pít. V lednici má Radegast a Klasika. NIKDY a NIKOHO jsem se neptal na značku nejlepšího českého piva. Pivaři mi svůj názor domýšlivě nutí. Já v opozici tvrdím, že nejlepší je nefiltrované nepasterizované ŽIVÉ pivo, které v naprosté většině vzejde z malého rodinného pivovárku. Na to mají degustátoři z lidu jen jedinou odpověď: "tam vaří patoky". Jsem přesvědčen o tom, že při vzniku těchto "patoků" sládek například neurychluje a nešidí výrobní procesy, na rozdíl od pivovarů, které vyrábí masově distribuované značky. O minipivovarech promluvil i "největší znalec piva" v naší zemi prezident Miloš Zeman. Náš prezident z lidu je stejný, jako většina pivařů v České republice. Pivu nerozumí, ale mudruje. Cituji jeho slova: "Jsou dvě nebo tři dobrá piva v ČR, zbytek je druhá třída. Navštívil jsem opravdu hodně minipivovarů a většina z nich vaří nechutné kyselé pivo. Teď jsem naštval tolik lidí. Bože, to mám radost. Vždy když naštvu lidi, tak se zaraduju."
Na závěr televizního pořadu, v kterém pronesl tahle slova, se s diváky rozloučil další milou větou. Cituji: "Pokud jsem nestihl někoho urazit, já si to příští týden vynahradím." Největší pivař dále národu oznámil, že minipivovar si dnes může koupit kdejaký snob. To možná může, ale můj názor na vlastníky minipivovarů je odlišný. Majitel je většinou sládek, manžel a tatínek v jedné osobě. S chodem pivovárku mu pomáhá manželka, děti a ostatní členové rodiny. Kromě příbuzných, zaměstnává také kamarády a známé. V drtivé většině jde o pracovně velice vytíženého člověka. Už jsem viděl i domovarníky či pivovarníky-samotáře, kteří nebyli obklopeni hromadou dětí a rodinou, ale jako snobi mi nepřipadali. Moje cesta za tím nejlepším pivem trvala mnoho let. Vůni piva a atmosféru výčepu jsem asi poprvé nasál v bufetu na havířovském vlakovém nádraží. Dědeček jezdíval na zastávku Nádraží ČSD autobusem a dále pokračoval pěšky na Městský hřbitov, kde nechal pochovat svou zesnulou manželku. Já, coby předškolák, podnikal cesty s ním. Naše trasa vedla kolem tehdy vyhlášené pivnice Tříska. První pivo, mi o několik let později, načepoval vrchní právě v hospodě u Třísky (nebo taky U požární zbrojnice) v Havířově-Šumbarku. V parném létě jsme ve fotbalovém mači dostali klepec od domorodců ze Sokolského hřiště a pak šli na pivo. Bez občanských průkazů. Na pípě visela cedulka s nápisem Nošovice. Bylo mi -náct a překvapivě mi zachutnalo. Truňk byl opravdu lahodný. Do Třísky mě, jako malého kluka, brával dědeček. Za hostincem jezdily vlaky, které jsem společně s dědou, nadšeně sledoval. Po krátké eisenboňácké přestávce jsme pokračovali v cestě za babičkou na hřbitov. Budiž jim země lehká. Myslím tím babičce, dědečkovi a lahodnému nošovickému pivu Radegast. Za nějaký čas jsem ochutnal Budějovický Budvar a také mi šmakoval, ale to bylo před více než třiceti léty. Když si dnes (v nouzi) koupím láhev Radegasta či Budvaru, tak zrovna nadšený nejsem. Poněkud později, v létě po maturitě na SOU, jsem plnými doušky hltal dívčí nektar. Nirvána trvala jen krátce a Základní vojenská služba si vzala rok a půl mého mládí. Před vojnou jsem alkoholickým nápojům zrovna dvakrát neholdoval. V přijímači ZVS jsem tomu taky moc nedal, zato zbývajících 13 měsíců jsem hrdlem proléval hektolitry piva. Hráli jsme si na vojáky (Švejky), a jako že "PRO ŽENY A CHLAST UBRÁNÍME VLAST". Sloužil jsem ve VÚ 8700 Michalovce, ve VÚ 1113 Janovice nad Úhlavou, ve strážním oddíle v Rokycanech (Šťáhlavský muničák) a kázeňský trest jsem nasluhoval na takticko-střeleckém cvičišti u vesnice Poleň. S výjimkou východoslovenského útvaru jsme ve všech uvedených posádkách s chutí popíjeli pivo Gambrinus. Dodnes si pamatuju názvy hospůdek, do kterých jsme chodívali tutat pivo. U Koblera, U Kulaté báby a Jelenka v Janovicích. Stará Rychta, Kolonáda v Klatovech. U Václava, nebo Na Plovárně v Rokycanech. Pospíchali jsme tam v dobách, kdy se ještě Gambáč dal pít a kdy plzeňské (PU) nevařili Poláci nebo Rusové*. Nebo kdo vlastně? Gambrinus jsem, snad z úcty k tradici, popíjel v orosené sklenici ještě drahnou chvíli. Musím zde také zareagovat na názor konzumentů, kteří označují Kozla za nejlepší pivo široko daleko. První syn je už dospělý. Jako malé děcko byl mým miláčkem a kamarádem
. Navštěvoval mateřskou školku v Havířově-Podlesí a já ho z ní občas vyzvedával. Pár kroků od školky stála hospoda s poklidnou zahrádkou a petangovým pláckem, obklopená topoly a jinou zelení. Místu, kde nálevna dodnes stojí, říkají Havířováci "Dolina". Často jsme tam chodívali posedět, pokecat a pozorovat veverky. Já lokal příkladně načepovaného Kozla, mladej cuckal limonádu a vyprávěl co zažil ve školce. Velkopopovické už mi dnes ňák nejde přes pysky, ale nikdy nezapomenu na ty chvíle, strávené s klukem v Dolině u piva. Na Kozla 11° jsem do Cobry (jak se špeluňka nazývala) chodil ještě několik let po tom, co synátor vychodil mateřskou školku. V současnosti je místo Cobry konceptová Kozlovna. Ovšem mému srdci nejmilejší havířovskou hospodou, navždy zůstane Balon alias hostinec Na Selské (dnes Slezský pivovar).
Když pominulo moje Gambrinus období a Kozlí období, nastala doba temna. České pivo šlo kvantitou nahoru a kvalitou dolů. Hlavně lahvové pivo bylo degradováno na nasycenou bídu. Měl jsem až po krk všech těch Klasiků, Primusů, Měšťanů a jiných hajzlíků. Po večerech jsem u knížky raději srkal sangrii, nebo nějaké víno. Tohle období bylo naštěstí krátké. Nastala nová doba. Doba nadšených a odvážných minipivovarníků, doba bohatě zásobených pivoték, doba pivních slavností a festivalů. Někdy v té době jsem se přestěhoval z Havířova do Karviné a opět mi vysvitlo slunce ve skle.
Klondike city blues a cesta za tím nejlepším pivem pokračuje...
P.S. - Ještě něco pro pivaře, kteří považují "polskou plzeň" za hoax a fámu:
* Pilsner Urquell se aktuálně vaří jenom v plzeňském pivovaru. V polských Tychách se vařil v letech 2002—2011 a také se vařil v letech 2004–2017 v ruské Kaluze.
ZDROJ: https://cs.wikipedia.org/wiki/Prazdroj
ZDROJ: https://cs.wikipedia.org/wiki/Prazdroj
* Stanovisko Plzeňského Prazdroje:
"V Česku prodáváme pouze Pilsner Urquell uvařený v Plzni.
Na celém území ČR Plzeňský Prazdroj distribuuje a prodává pouze Pilsner Urquell uvařený v Plzni. Licenční výroba v Polsku, která používala české suroviny pod přísným dozorem českých sládků a skončila v březnu 2011, byla určená výhradně pro polský trh a nevyvážela se do ČR a ani do jiných států."
Jiří Mareček
tiskový mluvčí Plzeňského Prazdroje
"V Česku prodáváme pouze Pilsner Urquell uvařený v Plzni.
Na celém území ČR Plzeňský Prazdroj distribuuje a prodává pouze Pilsner Urquell uvařený v Plzni. Licenční výroba v Polsku, která používala české suroviny pod přísným dozorem českých sládků a skončila v březnu 2011, byla určená výhradně pro polský trh a nevyvážela se do ČR a ani do jiných států."
Jiří Mareček
tiskový mluvčí Plzeňského Prazdroje
Pokračování v 2. části :
Pivo v Akci a René Costache - Moje cesta za nejlepším pivem - Moje cesta za nejlepším pivem. 2. část (estranky.cz)
Pivo v Akci a René Costache - Moje cesta za nejlepším pivem - Moje cesta za nejlepším pivem. 2. část (estranky.cz)
Komentáře
Přehled komentářů
..na jaře 1990, v rámci vojenské služby, jsem měsíc dlel na letišti v Mošnově...vycházky se většinou realizovaly formou přesunu do pohostinského zařízení (název si již nepamatuji) v nedalekém Příboře. Cedule hlásalo výčep nošovického piva, které nám tehdy náramně šmáklo...po letech sdílím, nad drtivou částí produkce velkých pivovarů, podobnou skepsi...
Re: ...něco k Radegastu
(René Costache, 3. 11. 2020 7:58)Nejhorší jsou pro mě chvíle, kdy si v práci sesednou pivní znalci a začnou hodnotit pivní značky. Kozel je boží, Krušovice královské (?) pivo jsou skvělé, Gambrinus je výborný, Radegast je bezkonkurenční atd. apod. Jsou to pro mě muka, kdybych jim řekl, že třeba Velický Šmukáč 11° nebyl vůbec špatný, tak by mě nechali odvézt do blázince. :-)
Re: .
(René Costache, 16. 1. 2018 21:09)Naposledy jsem pil světlý ŠARIŠ 10°, světlý CORGOŇ 10°,STEIGER 10°, dva druhy KELTA a konzumního světlého GAZDU. Nejvíce mi však šmakoval ŠARIŠ PODZIMNÍ polotmavý ležák. Ten bych dal znova :-)
...něco k Radegastu
(fantaci, 28. 10. 2020 18:45)